Táborský cestovatel v Argentině: Roque Saenz Pena
V neděli jsem přicestoval po nechutné rovné silnici střižené ve stejně fádní
rovině Gran Chaco do města Roque Saenz Pena s velkým očekáváním a po několika
hodinách jsem si stokrát opakoval známé rčení "nevstoupíš dvakrát do
stejně řeky".
To očekávání způsobila má první návštěva tady asi před 15 lety. A to zklamání?
Česká restaurace na náměstí zmizela, a český živel, jenž mě tu tenkrát
okouzlil, jakoby nikdy neexistoval Jediná známka toho, že jsem ve správném
městě, byla firma Pištěk na hlavní třídě. Tady jsem se tenkrát nechal vyfotit
se stařenkou, která ještě uměla česky. K dovršení mých nynějších špatných dojmu
bylo to město nedělně mrtvé, a když jsem se rozhodl navštívit zdejší největší
atrakcí - termální lázně - přečetl jsem si na vchodu, že je Den
Matek, a nekoupe se. Vypadalo to na pěkný propadák, tak jsem sáhl po možnosti
přítel na telefonu. Vyslal jsem SMS a za chvíli přišla odpověď od mého
tehdejšího spolucestovatele Miloše /on má totiž neuvěřitelnou paměť/. Mimo jiné
mi dál tip na faráře z evangelického kostela. Přečkal jsem tu ostrou odpolední
výheň, a večer jsem se vydal hledat. Po několikerém doptávání jsem dorazil ve
svých šortkách a tričku se zeleným supermanem před kostel a zjistil, že se tam
scházejí nastrojení věřící všeho věku. Zeptal jsem se u jednoho hloučku, jestli
je v tom jejich shromáždění někdo mluvící český a reakce byla velmi spontánní.
Samozřejmě jich tam bylo mnoho, a když zjistili, kdo jsem, zavolali faráře, ten
mě lámanou češtinou pozval do kostela. Moje námitky, že jsem nevhodné oblečen,
odmávl, jsem prostě turista. A tak si že mne udělali celebritu toho večera.
Kazani bylo ve španělštině, ale mne přivítal česky a pak vysvětlil, že jsem
významná návštěva z významného českého města Tábora, a musel jsem se postavit,
aby mi celý ten naplněny kostel mohl zatleskat. Zpívalo se tam se čtyřčlennou
kapelou a na velké obrazovce běžel text, a stejně pak při kázání, takže jsem
dost rozuměl. Po skončení jsem tam ještě konverzoval s lidmi většinou vyššího
věku. Jejich děti už uměly jen španělsky. Ale byla tam Ruska, která se češtinu
naučila od manžela. Jedna starší paní zase žila dlouho v Jugoslávii, takže se k
češtině vrátila že srbochorvatštiny. Všichni měli problémy se slovy, míchali to
se španělštinou, třeba místo ano bylo vždycky SI. No, takže ten zoufalý začátek
dne nakonec přinesl dost vzrušující zážitky.
V pondělí ráno jsem se konečně vykoupal v těch termalech /slaná horká voda
čerpána z houbky pod salinemi/. Cestou zpátky jsem se cvičné zastavil v
prodejně Pištěk, a zeptal se tak čtyřicátníka, jestli tam pracuje někdo z té
rodiny. Samozřejmě byl to pan Ricardo Pištěk, a i když česky skoro nemluvil,
hned měl otázku, jestli už jsem byl v českém muzeu. Tak to byla pro mne novinka
a přijal jsem ji s nadšením. Pan Ricardo s manželkou Fabianou mi vytelefonovali
setkání s českou komunitou na sedm hodin večer. Tak jsem si odpoledne užil
místní zoo, obdaroval Fabianu dovezeným broušeným sklem, a dál své CD tetě,
která ve vedlejším vchodě prodávala hudebniny. Mimochodem, narodila se v
Argentině, ale mluvila téměř bezchybnou češtinou, a byla moc ráda, že to někdo
ocenil. Pak mě Ricardo odvezl do velikého domů na předměstí. Byl na něm nápis
UNION CHECOSLOVACA, a tam už mě čekaly nadšeně dámy a s půvabnou češtinou mě
provedly muzeem. Byly tam historické fotky prvních emigrantů z dvacátých let
dvacátého století, kteří tu mezi indiány vytvořili silnou komunitu většinou
pracující na bavlníkových plantážích, viděl jsem tam i fotky pozdější,
například českou královnu krásy ve společnosti prezidenta Perona a jeho Evity.
Nadšenci tam shromáždili stroje a nástroje, které si přistěhovalci museli
vyrobit, protože indiáni to neznali. Bylo tam vybavení zubařské ordinace s
vrtačkou na šlapací pohon /něco jako dřívější šicí stroje/. Dámy mi s pýchou
ukázaly obrovský sál, kde dělají slavnosti, hrají divadlo, a taky ho
pronajímají pro jiné akce. Maji tam péče na obrovské koláče /které prý chutnají
i indiánům/, mají tam hlavně moravské tradiční kroje /v té vlně emigrantů bylo
nejvíc Moravanů/. Přitom mi vytrvale říkali slavík, protože ve španělštině je
výslovnost B a V stejná, a pro tohle rozlišení v češtině už ztratili cit. Ale
taky tam byla Marina, jejíž rodiče přišli z Mukaceve, ještě když to byla
součást předválečného Československa.
Tenhle český klub získal nějaký grant na výuku češtiny a udržování toho
kulturního povědomí, takže tu působí česká učitelka, která přijela z Čech,
stáří i jejich potomci tu studují, zpívají a dodržují různé tradice. Taky jsem
jim tam zazpíval a rozdal několik svých sbírek a cédéček. Řekl bych, že tahle
odbočka do Roque Saenz Pena byl další příběh se šťastným koncem. A těch není
nikdy dost.
Roque Saenz Pěna, Argentina 18.10.2011
Lumír Slabý