
Táborský cestovatel Lumír Slabý v Kolumbii: Playa Blanca, děti z Terezína...
CARTAGENA - (30. září 2013) Že jsem před pár dny odepsal tu pláž z programu? Nojo, věřil jsem předpovědi počasí, ale včera jim naštěstí nevyšla. Od rána bylo hezky, a bylo jasné, že si
domorodci tuhle neděli vyrazí na pláž taky. To se mi sice nelíbilo, ale
riskovat, že v pondělí bude taky tak, nešlo. Zavrhl jsem cestu člunem, i když
by byla pohodlňoučká, a zkusil jsem tu, kterou 99% turistů nepoužívá. Dvěma
autobusy jsem se dostal k přívozu, oddělujícímu veliký ostrov Baru od pevniny,
odrazil jsem agresivní podvodníky, a za kanálem jsem si vzal mototaxi (tedy
kluka na motorce), které mě za stovku odvezlo na druhou stranu ostrova, kde
Playa Blanka leží. Tam už byl pěkný nátřesk. Modré vlny, bílý písek a všechny
barvy pleti, a protože tady převládá lid vzešlý z černých otroků, bylo to
všechno hodně hlučné. Našel jsem si volný přístřešek vedle dvou žen středního
věku, které na Kolumbijky nevypadaly, zaplatil taxu a vybalil ploutve, brýle,
šnorchl. Chvilku jsem se v tom mumraji o své věci bál, ale černý maj
itel té stříšky říkal, že on je Luis, a nic se nemůže ztratit. Haha!
Šel jsem na korálové útesy, které byly fakt blízko břehu. Jak se dalo čekat,
většinou byly mrtvé, takový ten beton, ale byly tam docela hezké rybičky. Holt,
asi jsem zmlsaný těmi zázraky v Belize, na Filipínách, Báli, Srí Lance. Ale
slunce se do té pláže krásné opíralo, a když jsem rozmluvil stovkám černých
masérek jejich nabídky, užíval jsem si tam pak jen tak v těch teploučkých
vlnách.
Mě sousedky se bavily jazykem, který chvíli zněl jako italština, pak jako
ruština, tak jsem se zeptal. Hmm, Brazilky, syn jedné si vzal dceru druhé, tak
si holky vyrazily na příbuzenskou dovolenou. Jedna mluvila taky španělsky, tak
jsme si popovídali o místech, která jsem v Brazílii viděl, lingvistický jsme
probrali rozdíly mezi portugalštinou a jejich brazilštinou, dokonce jsem si
stihl ověřit, co znamená slovo NOSSA ve známém hitů posledních sezón, kterým
Brazilec Michel Telo přivedl do diskoték zvuk harmoniky. V půl třetí jsem
usoudil, že mám slunce dost a použil své ranní dopravní prostředky v opačném
pořadí. Cestou do hotelu v Cartagene, jsem si všiml, že slunce krásně osvětluje
pevnost San Felipe obsypanou lidmi. Honem jsem si nalistoval v Lonely Planet,
že je otevřena do šesti, a že poslední neděli v měsíci je vstup zdarma. Bylo to
jasné, vojáci u vchodu sice zastavili skupinku přede mnou, že už je po páté a
nikdo dovnitř nesmí, ale oni je umluvili a já předstíral, že k ním patřím...
Večer pořádal na takovém náměstíčku kousek od mého hotelu místní ZUMBA klub
cvičení pro lidí. V tom dusném vedru se tak zmítalo tak 200 lidí. Nevím jak to
ti místní lidé mají s pocením, já bych se po pěti minutách rozpustil na
molekuly.
V noci byla bouřka a liják, ale do rána se udělaly i nějaké trhliny v mracích,
takže jsem potlačil chuť utéct jinam, a rozhodl se užít si tu poslední den.
Dopoledne jsem zašel do dalšího muzea, které mě tu ještě zajímalo, a čekalo mě
tam velké překvapení. Museo del Arte Moderno má v prvním patře expozici
věnovanou osudu a umělecké tvorbě židovských děti z Terezína. S podrobným
výkladem souvislostí to věnovalo kolumbijsko-české asociaci Židovské muzeum v
Praze. Bylo mi divné, že kromě mě si to podrobně fotil ještě jeden třicátník.
Řekl mi, že ho zajímá historie, a že ta výstava obrázků a básní je pro něj
fascinující. Tak jsem měl takovou tichou radost. Ještě jsem navštívil kostel
Santo Domingo a v Paláci inkvizice jsem dostal slevu pro lidí starší 60 let :D
Odpoledne jsem se už jen tak flákal a koukal na oceán. Když jsem psal tyhle
řádky, přijel mě na motorce zkontrolovat voják, jestli nemám drogy a tak. Neměl
jsem, ale zklamaně ani moc nevypadal...
Lumír Slabý, Cartagena, Kolumbie, 30.9.2013