Táborský cestovatel Lumír Slabý v Kolumbii: GRINGO, ESTO ES PARO COLOMBIANO!

CARTAGENA - (27. září 2013) To na mne se smíchem volali domorodci z mého autobusu, když jsme už šestou hodinu tvrdli v nějaké díře deset hodin od Bogoty a osm od mé cílové Cartageny.

Abych vás ale uvedl do situace. Schválně jsem si vybral noční spoj, abych tam 

dorazil druhý den v příjemných jedenáct dopoledne. Autobus byl luxusní, 

pololůžkový se spoustou prostoru před vámi. První zádrhel nastal asi dvě hodiny 

po startu, když jsme ještě v serpentinách z Bogoty, ale už ve tmě, píchli 

pneumatiku. No nic, za hodinu to spravili a jelo se dál. V šest ráno se 

rozednilo, a přišel další stop. Někde vpředu zablokovali stávkující horníci 

silnici, a v obou směrech všechno stálo. S těmi horníky mi to bylo nějak 

povědomé, ale nenapadlo mne, že tam budeme stát ještě v jednu. Ale když mi tam 

říkali tu větu z nadpisu, tedy že takhle vypadá stávka v Kolumbii (toho gringa 

ani nepřekládám), odpovídal jsem, že to beru jako cestovatel, ale horníci se u 

nás bouří taky.

Zastavili jsme u takové jídelny, a protože já se na cestách radši lidovkám 

vyhýbám, kupoval jsem si tam nejdřív sušenky a vodu, prostě takové šizení 

žaludku. Ale když jsem zjistil, že v okolí 1 km je jediný krámek s ovocem a tam 

mají jen ty zasyrova nepoživatelné banány na vaření, vrátil jsem se zpocený 

zpátky a dál si aspoň polévku, mimochodem tak výbornou, že jsem radši 

nezkoumal, co do ní všechno hodili :D , a asi by došlo i na velká jídla, kdyby 

v odpoledních hodinách naší řidiči neusoudili, že to horníci ten den už 

neodpískají, a vymysleli objížďku. Jenže to napadlo i jiné v obou směrech, a 

tak se to změnilo v jakousi bizarní safari luxusních autobusů a náklaďáků na 

polních a lesních cestách, kde se ty kolosy míjely o centimetry, a každé míjení 

byla vysoká škola brždění, couvání, uhýbání do nezpevněných krajů. Občas ty 

hýčkané stroje tančily ve výmolech na hranici rizika, ale moji spolucestující 

si v pohodě zpívali písničky z rádia. Šneci rychlostí jsme to nakonec projeli 

a nabrali obří skluz. Na začátku mi 18 hodin připadalo jako fakt hodně, ale 

teď se z toho vyklubaly dvě noci v autobusu, a po 36 hodinách jsem za svítání 

vypadl z autobusu v Cartagene. Počkal jsem, až se úplně rozední, nacpal se i s 

báglem do přeplněného městského autobusu, a ve zdejším ranním vedru šťastně 

dorazil do předem vybraného hotýlku, kde mám dokonce i vlastní záchod a sprchu. 

Cenu si tu poměříte docela lehce, vydělíte si místní pesa stem a máte zhruba 

koruny. Takže můj hotel stojí 350 za noc.

 

Lumír Slabý, Cartagena, Kolumbie, 27.9.2013