Petr Fiedor mladší: Ze správného fakíra krev neteče

TÁBOR – Přestože mrzlo, Petr Fiedor mladší (31) přišel na schůzku jen v tričku. On ví, jak zařídit, aby mu bylo teplo. Stejně tak ví, jak stát na ostřích žiletek, ležet na střepech nebo chrlit oheň, a přitom se nezranit. Práci fakíra se profesionálně věnuje osm let a své rekordy už ani nepočítá. Letošní rok považuje ve své profesi za velmi úspěšný. Kromě čtyř vystoupení v televizi vystupoval na letních slavnostech rádia Blaník a navštívil s nimi dvanáct měst, kde ho zhlédlo přes 120 000 lidí. Jeho ohňová show byla opět zlatým hřebem festivalu Pelhřimov – město rekordů. Kromě toho hrál ve filmu, uskutečnil další rekord na střepech a také si ho pozval moderátor Jan Kraus do prvního dílu své show na televizi Prima.

Jste už natolik slavný, že vás poznávají náhodní kolemjdoucí?

Jistě, stává se to. Někdy mě to ale dokáže i překvapit. Například před časem jsem potkal pána, o kterém jsem byl přesvědčený, že jsem ho nikdy neviděl. A on mě bodře pozdravil: „Dobrý den, pane Fiedor.“ Já na to překvapeně: „Odkud mě znáte?“ Pán povídá: „Vždyť jsem vám před týdnem v Milevsku šlapal po hrudníku!“

V show Jana Krause na vás dokonce stál sám moderátor spolu s ministrem Bártou. To byl jejich nápad?

Ne, to napadlo mě. Když jsem si v závěru rozhovoru lehl na pódium na střepy, vyzval jsem Jana Krause, aby mi stoupl na krk. On k tomu přizval i Víta Bártu. Chviličku nade mnou stáli a byli v rozpacích, jestli na mě mají opravdu stoupnout. Řekl jsem: „A tak se, kluci, za ty ruce chytněte.“ Chytli se a společně na mě stoupli. Jenomže v televizi se objevilo už jen to, jak na mě stojí ruku v ruce a smích lidí. To ale byla opravdu kratičká pasáž, kterou z vystoupení vystřihli. Jinak je tam všechno tak, jak se to v divadle Ponec odehrálo.

Dostal jste před vystoupením nějaké otázky, na které se máte připravit?

Vůbec. Jan Kraus vede rozhovor podle okamžitého nápadu a zpovídaný musí být pořád ve střehu. Ale právě to je na tom nejlepší.

Jak se do jeho show člověk dostane?

Musejí se okolo vás dít zajímavé věci a musí se o vás mluvit. Jan Kraus nikoho sám nevyhledává – má na to tým lidí, které vede produkční Eva Chaloupková. Prostě musíte mít štěstí, že vám jednoho dne zazvoní telefon a pozvou vás. Já jsem opravdu hodně toužil po tom, abych mohl v Krausově show vystoupit. Oslovil jsem jeho tým ještě v době, kdy měl svůj pořad v České televizi. Žádná reakce. A vida, letos mi zavolali. Okamžitě jsem řekl ano. Pozvali mě na základě rekordu, který jsem udělal přibližně měsíc předtím.

To byl ten rekordní výstup v botách plných střepů?

Ano. Během čtyřiadvaceti hodin jsem 25. srpna vystoupal na tři nejvýznamnější vrcholy České republiky – Sněžku, Říp a Blaník.

Jak se vám spalo před takovou akcí?

Nevalně, protože nervy pracovaly. Naspal jsem jen asi hodinu a půl. Vstával jsem ve tři ráno. O hodinu později jsem za účasti asistentů a přihlížení komisařů z agentury Dobrý den rozbil sklo, střepy jsem nasypal do speciálních sandálů a vykročil jsem v nich z centrálního parkoviště v Peci pod Sněžkou.

Věřil jste si, že takový výkon za jeden den zvládnete?

Věřil, ale měl jsem opravdu co dělat. Na Sněžku jsem vyšel dopoledne a ke své hrůze jsem zjistil, že dolů zrovna nejezdí lanovka, protože byla výluka kvůli špatnému počasí. Foukal silný vítr a byl jeden stupeň nad nulou. Na vrcholu hory na poštovně jsem se tedy přezul do normálních bot a sešel jsem pěšky dolů na Růžovou horu. Tam jsme sedli do auta a kolem poledne jsme dojeli k úpatí Řípu, kde čekali i novináři. Nazul jsem střepy, vystoupal jsem na vrchol, tam jsem poskytl několik rozhovorů, přezul jsem se do normálních bot a šel dolů. K večeru jsme dojeli k Blaníku. Výstup na něj byl nejtěžší. Setmělo se, když jsem nebyl ještě ani v půlce cesty, a pak jsme zjistili, že původní cestu vymlela voda. Naštěstí s námi šla paní Růžena Kučerová, starostka Louňovic pod Blaníkem. Znala jinou schůdnou cestu a vyvedla nás na vrchol. Tam jsme zjistili parametry rekordu. Ušel jsem ve střepech osm kilometrů a 39 metrů s převýšením 1,21 kilometru.

Proč jste si zvolil výstup právě na tyhle tři vrcholy?

Víte, fakírství je jedním z projevů náboženského prožitku a jeho domovem je Indie. Když třeba jeden indický fakír po čtyřech přelezl celou Indii, demonstroval tím sílu víry ve svého boha. Pro věřící stejné víry takový čin měl hlavu a patu. Jenomže když evropský fakír udělá něco podobného, pouze ukazuje povrch nějakého činu bez duše. A proto jsem se rozhodl, že svoje činy obohatím o další rozměr. Prezentuji se jako český fakír, dám tedy svým exhibicím takový přesah, kteří ocení právě Češi. Myslím, že každý Čech by měl aspoň jednou za život vystoupit na Říp jako na naši pramatku, na Sněžku jako na naši nejvyšší horu, a na Blaník jako symbol pomoci české zemi. Díky své cestě třeba prožije duchovní zážitek, při kterém i bez nabubřených slov pochopí, jaký má pro něj jeho vlast význam. Přesně to byl podtext mého rekordu.

Mělo to odezvu?

Když jsem výstup chystal, režisér Robert Sedláček právě dokončoval film Největší z Čechů, ve kterém mám tu čest vystupovat. Při slavnostní premiéře v pražské Lucerně jsem se otočil k sálu plnému diváků, tvůrců a novinářů a zeptal jsem se: „Dámy a pánové, kdo z vás ještě nikdy nebyl na Sněžce? Kdo na Blaníku? A kdo na Řípu? Vida, kolik vás je! Ale podívat byste se tam měli. A já si to všechno splním během jednoho dne a navíc ve střepech.“ Zafungovalo to. Když jsem sestupoval z Řípu, v polovině cesty jsem potkal herečku Simonu Babčákovou, která ve filmu taky hraje. Stoupala vzhůru se svými dětmi a kamarádkou. Při premiéře si totiž uvědomila, že ani na jedné z těchto tří hor nikdy nebyla a rozhodla se to napravit nejdřív Řípem.

Jak lékaři zužitkují vaši pouť na hory?

Nejspíš údaje využijí k odbornému výzkumu o proleženinách, protože jsem při chůzi utržil značné otlaky na chodidlech. Teď právě spolupracuji s Univerzitou Karlovou na práci o bolesti. Tomu, co dělám, říkám sportovní fakířina. Sportovní proto, že vychází z výkonu, který se dá ve všech ohledech změřit a výsledné údaje použít v dalším výzkumu. Důležité je umět překročit hranici strachu a bolesti, ale nezranit se. K tomu fakír potřebuje nejen tvrdý osobní trénink, ale i spoustu znalostí ze zdravovědy a fyziky. A aby svým výkonem přinesl lidem i zrakový zážitek, musí do celé exhibice vložit i kus umění. Divák má vidět krásu neobvyklé práce s tělem, a ne utrpení.

A co fakíři, ze kterých teče krev?

Ti bohužel existují, a dokonce se producírují na televizní obrazovce. To ale nejsou fakíři. Pořezat se umí každý hlupák. A oni se zvednou ze střepů s krvavými zády a ještě tvrdí, že je to normální. Není! Kazí tím fakírské řemeslo nám, kteří ho děláme poctivě. Při všech rekordech uvádím, že nedošlo ke zranění.

Já měl ale pocit, když jste se zvedal ze střepů v Krausově pořadu, že vám trošku tekla krev ze zad…

To bylo opravdu zdání. Ministr Bárta mě pak upozornil, že mám na zádech přilepené střepy. Co se v záběru jevilo jako krev, byl odraz světla na střepu. Bártova poznámka se dokonce ve vysílání ozvala, nevystřihli ji, ale asi nezazněla dost hlasitě.

Co chystáte na příští rok?

Vystoupení, kterými bych potěšil úplně obyčejné lidi. Hlavně ty, kteří třeba mají těžkou, málo placenou práci, ale se zaťatými zuby do ní chodí, aby uživili vlastní rodinu. Právě na ně se z většiny médií pořád hrnou jen samé brutality a depresivní zprávy. Pro mě jsou ale takoví lidé hrdinové. A hrdinové přece mají právo na potěšení. I od fakíra.

Josef Musil, foto archiv Petra Fiedora (Petr Fiedor na červené pohovce v pořadu Show Jana Krause)

(Vyšlo v Týdeníku Táborsko č. 49, 8. prosince 2010)

Převzato s laskavým svolením šéfredaktorky Týdeníku Táborsko PhDr. Libuše Kolářové.

Týdeníky Táborsko, Milevské noviny, Písecké postřehy a Strakonicko najdete ZDE.