Mikoláš Růžička, jeden z prezidentů Republic of Two: Sloka občas připlave i po Lužnici

PRAHA – TÁBOR / Jako by ti dva hudebníci přišli odnikud a mířili nikam. Dvě akustické kytary, dva zpívající hlasy. Někdy je doplňují hosté na violoncello a baskytaru. Inspirací je pro ně ztišení. Jejich křehká hudba netouží zaplňovat obří hudební arény, a přece jim Akademie populární hudby letos udělila cenu Anděl v kategorii objev roku 2010. Mikoláš Růžička a Jiří Burian, hudebníci skupiny Republic of Two, si cenu s díky převzali, ačkoli pop není a nebude jejich cílem. K čemu cíl? Důležitější je pro ně cesta, po níž právě jdou. Oba bydlí v Praze, ale jejich hudba získává svou tvář i tak trošku díky Táboru. Žáci, kteří kdysi chodívali do táborské lidové školy umění, jistě s úctou vzpomínají na výtvarníka a tamního pedagoga Emila Růžičku, bohužel už zesnulého. A právě shoda jeho příjmení s příjmením hudebníka Mikoláše Růžičky není náhodná. Byl to jeho dědeček. Proto jsme Mikoláše (32) pozvali v Táboře k rozhovoru.

Kterou otázku byste určitě nechtěl při rozhovoru dostat?

Proč zpíváme anglicky, a ne česky. Na to musíme odpovídat opravdu často.

Kdo se na to pořád ptá? Vaši posluchači?

Ani ne. Zajímá to spíš novináře.

A proč se třeba nepozastavují nad tím, že nezpíváte italsky?

To by ani nešlo, protože italsky neumím. Ale myslím si, že kdybychom se věnovali opeře a zpívali ji italsky, nikomu by to nepřišlo nepatřičné, protože i hudební laik ví, že italština je pro operní zpěv nejpřirozenější. Podobné je to s angličtinou, když píšeme texty – lépe se v ní frázuje a připadá mi zpěvnější. Copak někdo někdy vyčítal například zpěvačce Björk, že zpívá v angličtině, a ne v rodné islandštině? A dost, teď už bych začal jako kolovrátek odpovídat na otázku, kterou jsem nechtěl.

Může vám snad v něčem uškodit, že nezpíváte česky?

V tom, že lidé, kteří neumějí anglicky, neporozumějí našim textům, a tudíž nebudou vědět, o čem zpíváme. A také v tom, že česká kapela zpívající anglicky má o něco těžší cestu zdejším hudebním průmyslem, například ji méně nasazují rádia do vysílání. V Čechách funguje pivní kultura, nemyslím to nijak špatně, vychází to prostě z mentality a obecného vkusu většiny lidí u nás, a proto místní rádia chtějí hrát raději kapely typu Kabát. Naštěstí nám nejde v první řadě o to, abychom vyprodávali haly a vyhrávali hitparády. Chceme si v hudbě dělat to, co chceme, a to se nám daří.

Já jsem sice s angličtinou dost na štíru, ale při vaší hudbě mi to nevadí. Ve chvíli, kdy textu nerozumím, začnu vaše hlasy vnímat jako dva hudební nástroje…

To je nejlepší řešení. Zrovna takhle náš zpěv poslouchají naše babičky, které anglicky neumějí. Anebo moji dvouletí synovci. Prostě se napojí na náladu, která z našich textů vychází, a jazykovou bariéru vůbec neřeší.

Nedávno jste byli hosty folkového pořadu Ladí neladí. Nevyčítají vám folkaři, že ve svých košilích, vestách a kravatách nevypadáte jako folkaři?

Zatím ne. Nikde jsem se nedočetl, jak má vypadat správný folkař, ale je pravda, že elegantní styl není ve světě folku úplně běžný. I když si myslím, že taková kravata se může při trempování k lecčemu hodit. Byli jsme rádi, že nás pozvali a chovali se k nám velice hezky. Nás jen asi víc inspiruje Spejbl s Hurvínkem nebo Štaflík a Špagetka než Paleček a Janík…

Které naše další kapely se věnují indie-folku, do kterého podle kritiků patříte?

Nevím o žádných, ale to neznamená, že žádné nejsou. My jsme si označení indie-folk tak trochu vymysleli kvůli lidem, kteří mají stále potřebu něco k něčemu přirovnávat a škatulkovat. Ti si pak řeknou, ano, Republic of Two je indie-folková kapela, to znamená, že zpívají anglicky se dvěma akustickými kytarami a mají na sobě košile a kravaty. Mají to tak? Mají. Takže je všechno v pořádku.

Překvapuje mě, že vaše skupina existuje teprve rok, a už jste tolik stylově vyhranění…

To je asi tím, že se s Jirkou dlouho známe, máme podobný hudební vkus a víme, co chceme hudbou říct. Jsme jeden druhému největšími fanoušky. Pracujeme spolu i na jiných hudebních projektech, produkujeme skladby jiným kapelám, aranžovali jsme několik desek Jiřího táty, písničkáře a spisovatele Jana Buriana. A hlavně jsme kamarádi. Založili jsme Republic of Two, protože nám připadalo, že je v hudbě kolem nás příliš hluku a agrese, a lákalo nás dělat hudbu, která by nutila lidi víc poslouchat. Jednoduše jsme se sešli v názoru na to, co od Republic of Two chceme – republiku, kde budou platit naše vlastní pravidla.

Vzpomenete si, kde k tomu rozhodnutí došlo?

V malebném městečku jménem Cuenca.

Kde to je?

Ve Španělsku, mezi Madridem a Valencií. Malé město v horách, kde mají univerzitu. Dobře to tam znám, protože když jsem studoval na Akademii výtvarných umění, jel jsem právě do Cuency na stáž. Tři měsíce jsem tam žil, poznával sám sebe, kreslil, cestoval a učil se španělsky. A pak, po osmi letech, když už jsem byl na AVU zaměstnaný, jsem využil možnost se do Cuency znovu podívat, tentokrát na čtrnáctidenní stáž. Jirka mě tam přijel navštívit. Oba jsme v té době prožívali ne zrovna příjemnou životní etapu. Strávili jsme tam spolu týden. Chodili jsme po tamní krásné krajině, lezli po horách a pokaždé jsme s sebou brali kytary a hráli svoje skladby.

Jaké jste u toho měli publikum?

To neinspirativnější. Skály, řeku, letící hejno ptáků, piniový háj. Vůbec nám nevadilo, že místo lidí nás poslouchá příroda. Vítr hrál k naší hudbě doprovod a ptáci zpívali sóla. V té chvíli jsem víc pochopil Mozarta. Myslím, že musel umět poslouchat přírodu. Z ní totiž vyzařuje neustálá harmonie i melodie, jen je to třeba umět vnímat. A základem takového vnímání je dívat se okolo sebe a žasnout. Jirkovi i mně bylo hned jasné, že si nové zážitky nesmíme nechat pro sebe a že je musíme přinést lidem a potěšit je. A pořídit nahrávku. Tak vznikla naše kapela. Nebyl v tom žádný kalkul.

Písničky, které jste nahráli na své debutové album Raising the Flag, tedy vznikly ve Španělsku?

Tam vznikl hlavně náš zvuk. Pak jsme ještě jeli do Portugalska – už s myšlenkou, že tam budeme skládat.

Takže inspirace k vám přichází především v zahraničí?

Takhle bych to neřekl. Nápady se rodí většinou nečekaně. Je docela možné, že až dneska přijedu do Prahy, znovu se mi promítne celá cesta od chvíle, kdy jsem vyjel od rodičů z Bechyně, a třeba nějaký hudební nápad vznikne. To se nedá nijak naprogramovat, spíš se musím správně naladit a nechat se překvapit. Proto je těžké skládat na zakázku.

Nápady je ale nutné dokončit a k tomu je zapotřebí také inspirace, kterou už si umělec musí umět disciplinovaně vyvolat. Máte nějaký rituál, kterým si při tom pomáháte?

Rituál ne, ale znám místa, která jsou plná inspirace. Vlastně každý den je plný inspirace: věci, které se vám daří nebo nedaří, radosti i starosti, mezilidské vztahy, krásné ženy, které milujete, zatímco ony nemilují vás a naopak. Prostě všechno okolo může být inspirace. A také dětství. Rád se do něj hluboko propadám a dívám se na problémy tehdejšíma očima, ale se současným prožitkem. Při skládání občas podvědomě myslím na místa kolem Bechyně, kde jsem vyrostl a prožil díky rodičům a bratrům krásné dětství. Úplně nejsilněji mi ale tyhle inspirativní pocity nabíhají kousek od Tábora, u Lužnice směrem na Harrachovku. Můj děda tam měl s babičkou chatu a já tam s rodinou od malička jezdil. Chata tam stojí dodnes, pořád stejná, bez elektřiny, bez signálu na mobilní telefon. Za tmy svítíme petrolejkou, v chladnu si topíme v kamnech, a když se potřebujeme vykoupat, musíme skočit do řeky. Město máme nadosah, a přitom jsme úplně odříznutí od světa. Nedávno jsem se tam byl podívat a hned jsem v duchu viděl sám sebe jako malého kluka, když jsem s tátou chytal ryby. Cítil jsem jako tehdy vlahou vůni vody a viděl ranní páru, jak leží na hladině. V takové chvíli nápady přicházejí jeden za druhým. Já ale nesmím myslet na to, že musím složit hudbu. Třeba bych pak něco napsal, ale pocitově by to nefungovalo. Proto u chaty většinou jen tak sedím, odpočívám, vzpomínám, hraju si na kytaru – a když mám štěstí, pak občas i nějaký motiv nebo sloka po řece připlave.

Uživil byste se hudbou skupiny Republic of Two?

Zatím ne. Je ale zapotřebí živit se hudbou, když ji chcete dělat? Byl by to samozřejmě ideální stav, ale mě baví i moje současné zaměstnání – pracuju jako asistent na Akademii výtvarných umění a tahle práce se ideálně doplňuje s muzikou. Myslím si, že bych se hudbou uživit dokázal, ale z čeho všeho bych v ní musel slevit? Museli bychom vystupovat častěji, což by mi nevadilo, ale hlavně bychom museli přistoupit na filozofii takzvaného hudebního průmyslu. V Čechách je trh s hudbou malý a přesycený a prosadit se v zahraničí není vůbec jednoduché. Ostatně chystané zahraniční koncerty jsou dalším důvodem, proč zpíváme anglicky – a teď jsem se zase dostal k té první otázce, kterou jsem nechtěl! Honem, zeptejte se na něco jiného.

Kdy vydáte další album?

Na podzim. Právě ho připravujeme.

Zahrajete i v Táboře?

To je můj sen. Koncertovat v malém sále Divadla Oskara Nedbala. Má neopakovatelnou atmosféru. Zrovna jako starý Tábor, který mám hodně rád. Když se po něm procházím, občas si říkám, že jsem se ocitl v jihočeské Provence. Kdo ví, kolik hudby už jsem díky jeho křivolakým uličkám složil. 

Nekrácená verze; text: Josef Musil Elnorsen, foto: archiv Mikoláše Růžičky

Vyšlo v Týdeníku Táborsko č. 27/2011, 7. července 2011

Jihočeské týdeníky najdete ZDE.