Kdo chce moc, nemá nic

Přesně tohle mě napadlo, když jsem nedávno v médiích sledoval snahu politiků naplnit černou díru v rozpočtu důchodového systému. Když si někdo vydělá deset tisíc a stát mu na daních vezme deset procent, pak těch deset procent dělá tisíc korun. Když si někdo vydělá sto tisíc a stát mu vezme deset procent, pak už ovšem onou na daních odevzdanou částkou je deset krát větší číslo. Někomu to takto připadá spravedlivé. Jinému ovšem připadá spravedlivější zdanit toho bohatšího více. Třeba tak, že ze sta tisíc korun by měl odevzdat ne deset, ale řekněme patnáct procent. Pravdou je, že i pak mu zbude z vydělaných peněz o celých sedmdesát šest tisíc více, než tomu kdo si vydělává pouhých deset tisíc. První stupeň základní školy jsme předpokládám absolvovali všichni, takže tyto počty asi chápeme beze zbytku všichni. Před nedávnou dobou mi v e-mailové schránce skončil text, který jako by byl na míru šitý těmto počtům. Zde je.
 
Milé děti, dnes si povíme něco o daňovém systému a daňových úlevách. Nebojte se toho názvu, vysvětlíme si to tak, že tomu bude každý rozumět.
 
Žilo bylo 10 pánů, kteří spolu chodili každý den do restaurace na oběd. Za oběd měli pokaždé zaplatit dohromady přesně 1 000 korun. Pánové se dohodli na tom, že se na té tisícovce budou podílet tak, jak platí daně. Takže první čtyři, ti nejchudší, neplatili nic. Pátý zaplatil 10 korun, šestý 30 korun, sedmý 70 korun, osmý 120 korun, devátý 180 korun a desátý, ten nejbohatší, 590 korun. Takhle to šlo celé roky a nikdo si nestěžoval. Až jednou hostinský přišel s tím, že jim dá slevu a bude po nich chtít každý den za oběd jen 800 korun místo 1 000, protože jsou to stálí zákazníci. To bylo od něho moc hezké. Jak si ale rozdělit těch ušetřených 200 korun? Kdyby každý z deseti pánu platil o 20 korun méně, prvních pět pánů by dokonce dostávalo peníze za to, že chodí na oběd. Hostinský jim navrhl se o úsporu podělit tak, v jakém poměru platí za oběd. Vzal si papír a tužku a začal počítat. Vyšlo mu toto: Pátý pán už nebude muset platit nic, stejně jako první čtyři, takže 100 % úspora. Šestý bude platit 20 korun, místo 30, ušetří 33 %. Sedmý bude platit 50 místo 70 korun, ušetří 28 %. Osmý pán zaplatí 90 místo 120 korun a ušetří 25 %. Devátý zaplatí 140 místo 180 korun, takže ušetří 22 %. Desátý pán, nejbohatší, bude platit 490 místo 590 korun. Úspora 16 %. Každý z těch šesti na tom bude lépe než předtím, a ti první čtyři mohou i nadále jíst zadarmo. Jak se ale vzápětí ukázalo, velké nadšení ten návrh nevyvolal. "Takže já z těch 200 korun dostanu jen 10?", křičel šestý pán, ukázal na desátého, nejbohatšího, a pokračoval: "A tenhleten dostane hned 100!". "To je pravda!", křičel pátý pán, "Já ušetřím jen 10 korun, ale on desetkrát víc!". "Opravdu!", přidal se sedmý, "takže jemu stovku a mně jen dvacku?!". Rozkřičeli se i první čtyři pánové: "A my nedostaneme vůbec nic? Jak k tomu přijdeme? Zase jsou na tom nejhůř ti nejchudší, jako vždycky!" A všech devět se vrhlo na toho desátého a ztloukli ho. Příštího dne se desátý pán u oběda neobjevil. Nijak jim to nevadilo, prostě si sedli a jedli bez něho. Když ale došlo k placení, zjistili zajímavou věc: Všichni dohromady neměli ani na polovinu sumy, kterou zrovna projedli. A pokud mezitím neumřeli hlady, tak se tomu diví dodnes.
 
A takhle, milé děti, funguje dnešní český daňový systém. Pokud dojde k daňové úlevě, mají z toho nejvíc ti nejbohatší. Pokud by ale museli platit příliš, může se stát, že se příští den u našeho stolu neobjeví. Ve Švýcarsku, v Karibiku a i jinde na světě je spousta pěkných restaurací.

 
A proč to všechno zmiňuji? Protože nedlouho poté co politici rozhodli o tom, že ti nejbohatší nebudou do důchodového systému platit patnáct procent, ale řekněme dvacet, se stalo že se zničeho nic začalo vybírat ještě méně, než když platili patnáct. Jak je to možné? Inu proto, že ti nejbohatší se prostě rozhodli, že svoje daně budou platit jinde. Takže milí politici, myslíc na nejchudší, sebrali právě těm nejchudším talíře krajíc tím, že zapomněli na přísloví z nadpisu. Protože už naší dědové věděli, že kdo chce moc, nemá nic.

Pavel Novák