Táborský cestovatel na Filipínách: Takový dětský úsměv
DONSOL - Stala se mi divná věc. Do Donsolu v jihovýchodním cípu hlavního filipínského ostrova Luzon jsem dorazil zcela mimo sezónu. Ta je tu diktovaná jakýmsi „tahem" žraloků obrovských (velrybích) a turisty sem láká možnost plavat a šnorchlovat s těmito obry. Z rybářské vesnice "na konci světa" se tak v několika měsících roku stavá cirkus. Když mě v návštěvnickém centru ujistili, ře žraloci tu teď nejsou, ani jsem nebyl buhkvíjak zklamaný. Kolem výjezdu člunu za "rybičkami" je docela velká administrativa. Co jsem ale nečekal, byl naprostý spánek celé turistické zóny. Na celém pobřeží nefungovala ani jedna restaurace a já jsem si právě sem naplánoval nějaký "seafood". Vypravil jsem se tedy ze svého hotelu na pláži do města, což jsou asi čtyři kilometry. Cestou jsem měl pocit, že jsem první běloch, kterého tu vidí. No, možná, že turisté do města vůbec nechodí, nebo se nechají dovézt mototříkolkou. Někteří na mě fakt koukali s otevřenou hubou. A pak se ke mně najednou připojila okatá, tak šestiletá holčička. Nic neříkala, nenatahovala ručičku, jen se na mě dívala a tak nějak spokojeně se usmívala. Dokud se mnou obcházela trh, vypadalo to jako trochu větší zvědavost, jenže pak jsem se vydal zpátky a holčička stále se mnou. Občas jsem jí naznačil, že se mnou jít nemůže, ale pořád stejně odzbrojující úsměv. Pak už jsem hodně zrychlil, ale kdykoliv jsem se ohlédl, skřítek byl v závěsu nebo dobíhal ztrátu. Pro ty malé nožky to fakt musel být záhul. Zastavil jsem jednoho anglicky mluvícího kluka, aby se jí zeptal, proč se mnou jde, a ona mu prý řekla, že neví. Blížil jsem se k hotelu a začal jsem se děsit, co udělám tam. Tak jsem zastavil u skupinky mladíků očumujících u silnice a (hurá) jeden mluvil anglicky. Požádal jsem ho, aby ji poslal domu. Ona poslouchala, co jí říká, ale jakmile jsem se pohnul, zamířila za mnou. Řekl jsem, at jí zastaví a rychle odešel. Nevím, co se tam dělo, ale měl jsem jakýsi pocit zrady. Takový dětský úsměv...