Velikonoce křesťanské i pohanské

Velikonočním svátkům předchází postní doba, která začíná po masopustu Popeleční středou. Ta své jméno dostala pravděpodobně podle toho, že na začátku půstu dělal kněz věřícím křesťanům na čele popelec, což je křížek z popela, jenž symbolizuje pomíjivost pozemského života. Popel se měl podle legend vytvořit z rostliny, které lidově říkáme kočičky (Salix caprea, česky vrba jíva). Kočičky jeden rok kněz posvětil a následně spálil. Prach pak uchoval ve vhodné nádobě do následujícího roku.

Půst trvá čtyřicet dnů do Božího hodu velikonočního a v jeho průběhu je nejen omezeno jíst některé potraviny, ale též se podle křesťanské tradice nepořádá žádná zábava, která by byla spojena s hudbou a tancem. Křesťané si tím připomínají čtyřicet dnů, které Ježíš Kristus strávil v poušti, kde překonával ďáblovo pokušení a jedl jen zřídka a pouze prostou stravu.
 

Postní neděle

Při půstu jsou důležité postní neděle. Každá má své jméno a specifický význam. První neděli „Invocabit“ se u nás říká „Černá“, a to proto, že se pestré oblečení tuto neděli začínalo nahrazovat tmavými barvami, přičemž se nepoužívala jen černá, ale i hnědá, šedá, tmavomodrá a podobně.

Druhá neděle „Reminiscere“ se v našich končinách označuje jako „Pražná“, podle prostého jídla, které se připravovalo z upraženého nedozrálého obilí.

„Oculi“, třetí neděle, se v našich krajinách jmenuje „Kýchací“ či „Kýchavná“ od slova „kýchat“. Podle pověr se věřilo tomu, že kolikrát člověk ten den kýchne, tolik let bude ještě žít. Pověra nemá pravděpodobně nic společného s křesťanstvím – byla převzata od pohanů. V různých pohanských kultech se totiž kýchání mnohdy spojovalo s věštěním. Kýchaní se při obřadech vyvolávalo pomocí bylin. Toto vyvolávání kýchnutí sloužilo i jako léčebná praktika, protože se věřilo tomu, že skrze kýchnutí odchází nemoc z těla.

Čtvrtá neděle „Laetare“ je spojována s návštěvami, a tak se jí říká podle slova „družit se“ „Neděle družná“, případně i „Družbadlná“ a podobně (podle slangu různých krajin). V průběhu tohoto dne bylo povoleno tancovat, což jinak půst zakazoval.

„Judica“ čili pátá neděle nese název „Smrtná“, „Smrtelná“ a podobně. Zde je patrné, že se nejedná pravděpodobně opět o křesťanský název, ale o pojmenování, jež by mohlo být odvozeno od pradávného zvyku Slovanů, kteří v tento čas oslavovali svátek jara vynášením smrti. Rituál je také známý jako vynášení Smrtholky, Mařeny, Morany a podobně. I dnes se tento zvyk na mnoha místech znovu obnovuje.

Poslední, šestá postní neděle se jmenuje „Palmarum“ a bývá označována jako „Neděle květná“. Její název bývá spojován s vjezdem Ježíše Krista do města Jeruzaléma, kde ho prý lidé vítali květinami. Dalším možným výkladem může být i to, že lidé v ten čas do domovů přinášeli květiny jako symbol příchodu jara.
 

Pašijový týden

Po Květné neděli začíná Modrým pondělkem Pašijový týden. Na Modré pondělí (někde je uváděno i jako Žluté pondělí) se začínalo pozvolna s předvelikonočním úklidem.

To nešpinavější v domácnostech přišlo na řadu v úterý, kterému se právě proto říká Šedivé.

Následuje již o něco známější Škaredá středa, která se však někde jmenuje Smetná. Podle legendy se ten den Jidáš škaredě mračil na Ježíše Krista. Budete-li se o Škaredé středě mračit, přinese to údajně neštěstí. Podle některých zdrojů budete mít smůlu každou středu celý následující rok, případně se budete každou středu mračit až do příštích Velikonoc. Název Smetná středa vznikl podle toho, že se o ní vymetaly saze z komína.

Čtvrtek je dnem odpuštění. Hříšníci, kteří odešli z církve a chtěli se do ní vrátit, byli znovu přijímáni do křesťanských řad. Zelený se jmenuje podle několika aspektů a různé zdroje pro to mají různá vysvětlení. Mohlo to být tím, že se tento den jedla pouze zelená strava (hrách, špenát, zelí, různé bylinky atd.). Další možné vysvětlení je, že se právě v tento den doporučovalo zasazovat hrách a len. Název se však mnohdy vysvětluje i alegoricky – lidé nevěřící jsou jako suché větve, které zezelenají, když jsou v tento den přijati do církve.
 

Velký pátek, poklady a živá voda

Na Velký pátek si křesťané připomínají smrt Ježíše Krista, který zemřel na kříži pravděpodobně kolem poledne. Podle Bible nastala na tři hodiny úplná tma: "Bylo už kolem poledne; tu nastala tma po celé zemi až do tří hodin, protože se zatmělo slunce." (Lk 23,44). Právě proto se křesťané často v tuto hodinu scházejí v kostele k bohoslužbě. Ta by však podle tradice měla být bez svící na oltáři, bez květin, bez hry na varhany a dokonce i bez zvonění zvonů. Podle pohanských legend se v tento den otevíraly skály a poklady. Takovou skálu šlo rozeznat podle toho, že v pátek večer před ní svítilo světlo případně světluška či nějaká rostlina, která se údajně rozzářila. Často je v této souvislosti zmiňováno kapradí. Podle novější české legendy se otevírá i hora Blaník schovávající bájné blanické rytíře. Věřilo se také v to, že na Velký pátek se z obyčejné vody v potocích a řekách stává voda živá, která prý všem pomůže proti nemocem. Právě proto se tento den již za úsvitu chodili lidé omývat k potokům a řekám. Někdy, když byl na tocích ještě led, musela se vysekat díra a lidé se třeba i při nízkých teplotách ponořovali do chladné vody. Ke koupání ve studené vodě bylo mnohdy nuceno i domácí zvířectvo ve víře, že ho živá voda ochrání před nemocemi. V knize České zvyky a obyčeje od Aleny Vondruškové (Albatros 2004) najdeme i zmínku o tom, že v raných dobách byly tyto obřady nejspíš mnohem drsnější, včetně sexuálních orgií a pravděpodobně i krvavých obětí. I v dnešních dobách můžeme být svědky značně masochistických rituálů, při nichž se někteří věřící nechávají na Velký pátek ukřižovat, jako například přes třicet křesťanů v loňském roce na Filipínách. 

Konec půstu

Bílá sobota je posledním dnem půstu. Možná se vám zdá, že půst trvá více než jen oněch 40 dnů. Ano, je to tak. Ve skutečnosti je to od Popeleční středy do Bílé soboty (včetně těchto dvou dnů) 46 dnů. Do čtyřiceti se totiž nezapočítávají neděle, takže pokud odečteme oněch šest postních nedělí, pak už nám vyjde číslo čtyřicet, jež symbolizuje oněch, které Ježíš Kristus strávil v poušti.
 

Hod boží velikonoční

Nejdůležitější křesťanský svátek a zároveň vyvrcholení pašijového týdne je Hod boží velikonoční, který připadá na neděli a je oslavou faktu, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Oslava Velikonoc zde však existovala již mnohem dříve, než byl Ježíš Kristus popraven a vzkříšen. Jednalo se o asi 3500 let starou židovskou oslavu jara – svátek Paschy. Kromě oslavy jara se při tomto svátku připomínalo i vyvedení židovského národa z Egypta a ukončení otroctví. Pravděpodobně od Židů pochází i pojem „velikonoční beránek“, kterého dnes již známe v podobě pečiva. Původně se jednalo o obětování skutečného beránka, jehož krví se potíral rám dveří. Věřilo se, že tato oběť zaručí boží ochranu.

Pomlázka

Koledovat se chodí v pondělí, ale podle liturgického kalendáře se nejedná o svátek. Není zcela jasné, jestli koledování, které se může jevit jako způsob žebrání a mlácení dívek, má něco společného s křesťanstvím. Velikonoce se oslavují kolem jarní rovnodennosti a právě v tento den se v mnoha kulturách oslavuje příchod jara a často i příchod bohyně slunce. U některých pohanů se jednalo konkrétně o bohyni Ostaru, která je totožná s anglosaskou bohyní Eostre, jež je pokládána za bohyni plodnosti a jara, egyptskou Isis (též Eset), mezopotámskou Ištar, syrskou Astarté, sumerskou Innane atd. Svátek Ostara patří mezi osm keltských sabatů, přičemž sabat nemá nic společného s černou magií, jak se dnes často mylně vykládá. Sabat znamená odpočinek, den odpočinku, svátek a podobně. A právě Velikonoce, ať křesťanské či pohanské, by měly být svátkem klidu a odpočinku.

Připravil: Jaroslav D. Ptáček 

Ilustrační fotografie: Jaroslav D. Ptáček
 

Použitá literatura

Alena Vondušková: České zvyky a obyčeje (Albatros 2004).

Ondřej Müller, Irena Tatíčková: Rok do kapsy (Albatros 2003).

Edain McCoyová: Keltské mýty a magie (Volvox Globator 1999).

Michael Jordan: Encyklopedie bohů (Volvox Globator 1997). 

Bible (Česká Biblická společnost 1991).