Tisícihlavá saň existuje

Ba co víc, nedávno na mě plivla svoji jedovatou slinu zloby, zášti a vzteku. Vyvedla mě z míry tak, že jsem byl ochoten zapomenout i na tu trochu slušného vychování, které jsem vlastník. Donutila mě dokonce praštit s něčím o zem. A to, považte, na veřejnosti. Povím vám ten příběh.

Před několika málo léty jsem pořídil starší auto. Nóó, možná bylo ještě o něco starší. Nepotřeboval jsem nic extra. Chtěl jsem od milého vozítka, aby mě občas z města dovezlo do rodné vsi, nezruinovalo moji peněženku, v rámci možností bylo spolehlivé a při tom všem nedělalo úplnou ostudu.

Časem se ovšem ukázalo, že ho vlastně nepotřebuji, protože můj tehdejší zaměstnavatel mi poskytoval služební vůz k soukromým jízdám a i těch bylo málo. Prostě se rozhodně nevyplatilo držet další vůz. Ani nikdo z rodinných příslušníků nejevil o jízdy v autě žádný zvláštní zájem, a pokud ano, tak už ne o péči o vůz, která s jízdou nepochybně souvisí. I přišlo rozhodnutí autíčko prodat. Pořídil jsem jej více méně za pár korun a za téměř stejnou částku se našel kupec. Minulý majitel auta byl nějaký příbuzný mého příbuzného. Kvůli této skutečnosti jsem nespěchal s převedením vozidla na sebe. Nový majitel byl kamarád kamaráda. Přišel tedy čas vyřídit převod vozu i na úřadech. A oběma majitelům jsem slíbil, že odhlášení vozidla a všechny nezbytné úřední procedury vyřídím já a to rovnou z původního majitele na nového, tedy nikoliv na mě.

To co vám tady ve dvou odstavcích popisuji, se dá přečíst ve velmi krátké době. Ale ona tahle transakce proběhla v čase o mnoho delším. Nespěchal jsem s ní, vždyť všichni její účastníci jsou rozumní, ale zároveň i celkem zaměstnaní lidé, takže pochopí, že není vždycky možné udělat si na všechno čas hned. Co mě ovšem čeká, pochopí poučenější z vás ve chvíli, kdy prohlásím, že než se vše vyřídilo, změnil původní majitel bydliště a roztomilé autíčko motor. To se přeci stává. Lidé se stěhují, motory dosluhují. Tady je ovšem zakopaný pes, a to vám povídám, pěkně hluboko.

Původní majitel (říkejme nu pan Trubač) mě informoval, že úřední úkon odhlášení vozidla má proběhnou ve městě (říkejme mu Krumlov). Obrnil jsem se trpělivostí, fronty na dopravních inspektorátech (či jak se to jmenuje správně) jsou pověstné. Trpělivost byla na místě. Po dvou hodinách čekání ve frontě jsem byl nucen vzdát. Jiný den jsem měl více štěstí. Frontu jsem vystál, úřednice byla milá a příjemná, takže když mi s úsměvem říkala „to musíte jinam“, s úsměvem jsem ji poděkoval. Tím jinam myslela jiné město (říkejme mu Kaplice), kam s nějakou reformou veřejné správy původní majitel připadl svým bydlištěm. Jiný, už třetí den úředního úkonu, řádně vyzbrojen správnou dávkou trpělivosti, vyrazil jsem do Kaplice. Městečko je to přívětivé a ani úředník vítající mě na konci nijak zvlášť dlouhé fronty se netvářil jako kakabus. Jaké však bylo moje překvapení, když prohlásil, že nové trvalé bydliště původního majitele rozhoduje o tom, že odhlášení by mělo proběhnout nikoliv v Kaplici, ani v Krumlově, ale ve městě, kterému můžeme říkat „Budějovice“. A nejen to. Vzhledem ke stěhování, je nejprve nutné provést (v Kaplici) v dokladech k vozidlu změnu bydliště původního majitele a teprve poté může proběhnout onen kýžený úřední úkon (v Budějovicích) odhlášení původního majitele vozu z evidence vozidel a řádný zápis těchto skutečností do technického průkazu. Vyzbrojil mě všemi potřebnými tiskopisy, prohlášeními o plné moci a ve chvíli kdy první rudé záblesky v mém zorném poli nabíraly na patřičné intenzitě, mě vyprovodil ze své kanceláře.

Nastal čtvrtý den úředního úkonu. S nově vyplněnými žádostmi, plnými mocemi a nezměrnou důvěrou v blízký konec byrokratického trmácení, vyrazil jsem do Kaplice oficiálně oznámit úřadům změnu bydliště původního majitele. V kanceláři úřednice, která mě přijala, jsem ještě měl důvěru v hladký průběh věci. Frantóóó, zaburácela když jsem ji vysvětlil co požaduji. Tys to tady pánovi špatně vysvětlil!!! Hromovým křikem přivolaný Franta popřel, že by mě kdykoliv viděl a tím i to, že by mi mohl cokoliv špatně vysvětlit. Společnými silami vyložili, že celý úkon má proběhnout v již zmiňovaných Budějovicích. V Budějovicích vše proběhlo úplně hladce, nikoli však k mé spokojenosti. První krátkou frontu k jejímuž konci mě přivedl informační systém, jsem vystál. Paní mě přesměrovala do jiné fronty, která náleží příslušnému typu žádostí. Po absolvování dalšího čekání a pokud možno i precizního přednesení mého přání, aby nedošlo k případnému špatnému vysvětlení postupu, mi slečna za přepážkou sdělila, že všechny žádosti mám správně vyplněné a všechno se tedy zdá být v pořádku, ale že počítač mi pro tento den již nevydá pořadové číslo a budu tedy muset přijít jindy. A to bylo teprve asi hodinu po poledni.

V tu chvíli to přišlo. S výkřikem, já se na to můžu vy(cenzura) jsem praštil s doklady k vozu o zem. Cestou domů jsem přemýtal, proč je s vozem tolik peripetíí. Rozuměl bych asi tomu, že auta se takto pečlivě evidují, aby se s nimi jako s věcmi poměrně cennými, obtížněji nakládalo podvodně. Proč ovšem do stejné kategorie spadlo i mé vozítko, které má cenu nižší než kvalitní lednička, je trochu s podivem. Nebo bych snad měl čekat, že se časem začnou podobně evidovat i ledničky? Vždyť v dnešní době jsou tyto stroje napěchované spoustou elektronky a dá se předpokládat, že obsahují i zdraví škodlivé látky. A takové věci by se přeci evidovat měly. Stanu- li s někdy úředníkem, navrhnu toto jako zlepšovák. Vždyť i většími hloupostmi se dnes úřady zabývají. Takže čím se dá nakrmit další hlava nenasytné byrokratické saně, už vím.

Pavel Novák