Táborský cestovatel v Argentině: Gran Chaco
Moje mladí bez TV, a s rozhlasem po drátě bylo bohatší o četbu a pohybové
aktivity, které jsou dnešní mládeži upírány internetem a ostatními
elektronickými hračkami. A četbě asi děkuji za svou cestovatelskou posedlost.
MAUGLI a KDYZ NASTALY DEŠTĚ mne přiblížily Indii, LOVCI ORCHIDEJÍ mě přivedly k
tropickým rostlinám a hitem mého dospívání byl román LOVEC JAGUARŮ. Velmi
zasvěceně se v něm popisovala příroda, klima a lidé, a tak se mi ta jména vryla
do paměti. Navíc ta knížka měla úžasné ilustrace Zdeňka Buriana, jenž /jak teď
zjištuji/ velmi dobře vystihl tváře indiánů z Gran Chaco.
Hlavní město oblasti je Resistencia, a včera jsem tam navštívil Muzeum Lidu
Chaco. Je malinké a provozované z entuziasmu indiánskými potomky, ale pro mne
bylo okouzlující. Najednou jsem tam viděl třeba jména kmene Toba, a když jsem
se sháněl po kmeni Mataku z mě oblíbené knížky, ochotný indiánský mladík
zalapal po dechu, jak to vím, protože prý následně splynuli s lidem Wichi. Byly
tam také hodně historické fotky indiánských rodin, a uvědomil jsem si, že
Zdeněk Burian to trochu zromantizoval, protože tihle lidé byli z evropského
úhlu vnímání spíše nevzlední, a rozhodně se nevyznačovali muskulaturou
oblíbenou u nás. Když jsem dnes cestoval autobusem do národního parku Chaco,
všiml jsem si, že dnešní indiáni mají takovou stavbu těla pořád. A co jsem
viděl v národním parku? Hády přímo na cestě, leguány, ještěrky, nějakou kunu,
papoušky, tukany, krásné stromy a mračna komárů, kteří se na mne sesypávali,
kdykoliv jsem se zastavil. Bylo hodně teplo, a tak jsem musel často doplňovat
repelentni ochranu, abych to vůbec přežil. Není divu, že tolik bělochů
plundrujících zdejší lesy, bojovalo s malárii. Mne jeden den mezi moskyty na
ukázku stačil. Jo, a pak jsem ve vesnici Capitan Solaři poznal jednu moc hezkou
studentku Milagros. Hele, není to jméno z nějaké přiblblé telenovely?
Lumír Slabý