Táborský cestovatel Lumír Slabý v Kolumbii: DESIERTO DE TATACOA
BOGOTA - (21. října 2013) Desierto je španělská poušť. Kde se vzala v Kolumbii poušť? Sešly se tu
mimořádné podmínky, rovníkové podnebí, planina kolem 600 metrů nad mořem, a
kolem vysoké hory, které sem nepouštějí vlhkost. A máte místo, kde skoro vůbec
neprší. Oficiálně je to poloaridní prostředí, kde se daří křovinám, akáciím a
kaktusům. Nejviditelnější je sloupový mnohametrový cerreus, ale najdete tady
ještě tak tři další hojné druhy. Můžete tu potkat typické pouštní hady, štíry.
A největším trhákem je takzvané Cuzco, kde větrná eroze, slunce a další
přírodní umělci vyhloubili v hlinitém terénu atraktivní labyrint, který při
ranním i odpoledním šikmém slunci nabízí hru barev a stínu.
Přijel jsem že San Augustinu, ale už tam mě ráno čekalo překvapení. Autobus v
osm nepojede, je rozbitý, hlásila mi nesympatická pokladní z kanceláře Taxis
Verde. Další v jednu. Otráveně jsem vyšel na ulici, a najednou se odněkud
vynořil Humberto. "Lumír, que ťal?" Vydechl jsem na něj svůj problém.
"To nevadí, támhle je kamioneta do Pitalita, a odtud pojedeš dál". A
posadil mě vedle řidiče. Zlatej kluk! Za hodinu jsem byl v Pitalitu, pak jsem
pokračoval mikrobusem pro 9 lidí, pak další dodávkou na korbě, a nakonec na
motorce až do pouště. Hostal se jmenoval Dona Lilia, a paní Lilia mě přivítala,
jako člena rodiny, divili se, proč jsem si je vybral, a musel jsem jim ukázat
doporučení v Lonely Planet, a přeložit do španělštiny. Dřevěný pokoj za 250
korun s vlastním záchodem byl sice bez elektrické zásuvky, což trošku nabourává
mou batůžkárskou rutinu, ale co bych vařil v poušti... Slunce bylo správně
šikmé, tak jsem vybalil nutné věci a hned běžel 200 metrů k tomu bludišti. Pohled
shora byl fakt úchvatný, a po každém kroku se nabízely nové lákavé výhledy.
Pak jsem sestoupil dolů a procházel mezi těmi hliněnými zákrutami. Vrátil jsem
se vrcholně spokojen, a těšil se na setmění. Pořád mám v paměti zážitek z
pouště Atakama, kde se po setmění absolutně vyčistil vzduch, a když vypnuli
elektrocentrálu, hvězdy vám doslova padaly na hlavu. Jenže v Atakamě není v
okruhu mnoha set kilometrů žádná civilizace. Tady blízké hory občas propuští
nějaké mráčky nad poušť, a navíc byl úplněk, který pozorování hvězd příliš
rušil. Místní astronomický nadšenec, který každý večer dělá na observatoři
pozorování s výkladem pro zájemce, to věděl taky, a rovnou mě upozornil, že ten
večer bude z těch dvou hodin většina vysvětlovací. Tak jsem se vrátil s
baterkou do hostalu, a zjistil jsem, že se tam při světle auta staví stan. No,
proč ne, jenže to auto pak nechali svítit a naplno z něj pouštěli tu vytuněnou
kolumbijskou pop music. Nejdřív jsem byl vytočený, pak jsem si uvědomil,
že jsem v zemí, kde hluk je základním lidským projevem, ale stejně mi
pořád vrtalo v hlavě, že kvůli tomu jsem noc v poušti strávit nechtěl. Ti
idioti to vypnuli ve čtyři ráno. Ráno mě rozesmála jedna holka z té rodiny.
Viděla mě při józe stát na hlavě, a byla z toho tak popletená, že na mě volala
chico, což je něco jako chlapče :D
V šest jsem byl v Cuzcu znovu a při ranním slunci to bylo opět senzační. Před
devátou jsem si dal u paní Lilie snídani, pak jsem si půjčil koně, a vyjel jsem
na čtyři kilometry vzdálené místo zvané Ventanas. V plánu byla ještě jedna
vzdálenější lokalita, ale ukázalo se, že to není, jako půjčit si kolo nebo
motorku. Měl jsem problém už při nasedání. Ukázalo se, že moje střevíce jsou
moc široké pro jejich kovové třmeny, takže jsem tam měl jen špičky, asi jako
kdybych měl náprstek na palci u nohy. To samozřejmě dost znemožňovalo práci
nohami. Koníkovi jsem se asi taky moc nelíbil, takže si zvolil svou rychlost, a
ta byla pomalejší, než kdybych šel pěšky. Zkoušel jsem na něj všelijaké finty.
Bylo dopolední pouštní vedro (tady prý může být až 50 stupňů) a trpěli jsme
oba. I při té pomalosti jsem měl pořád pocit, že jsem na něj moc těžký.
Několikrát jsem ho dostal do klusu, jenže, když nemáte možnost trochu
nadsedávat ve třmenech, odnáší to zadek. Těch osm hodin nám trvalo skoro tři
hodiny, a vrátili jsme se značně dehydrovaní. Hezká zkušenost, ale v tom
skoro poledním slunci byla ta lokalita ke všemu ještě málo fotogenická. Chtělo
to ranní vycházku... a pěšky.
Když jsem se u paní Lilie zotavil konzumací její výborně polévky, přivezlo auto
dvě holky, Němku a Rakušanku. Tak jsem je odpoledne doprovodil k bludišti a pak
jsem se tam potloukal, fotil krásné dospělé kaktusy s červeným květenstvím.
Náhodou jsem přitom objevil další trochu jinak krásnou část Cuzca. Jestli jsem
chtěl nakonec nějakou třešničku na dortu, tak tahle byla hodně pěkná. Druhou
noc už tam žádní rušitelé nebyli, ale do rána se zatáhlo a už to nebylo ono.
Odjel jsem do Bogoty a můj zadek vzpomíná na ty tři hodiny v sedle dost
bolestivě. Zbývá mi obvyklé couvání, a docela by se mi hodilo, kdyby to
proběhlo bez mimořádností.
Tak nějakou chytrou větu na závěr, že? Kolumbie se mi představila jako barevná,
hlučná, přátelská země se spoustou krás, ale taky sociálních problémů, a se
všudypřítomnou policií. Zřejmě se zbavuje své narkohistorie stejně složitě,
jako my té bolševické. Ale bylo mi tu moc dobře.
Lumír Slabý, Bogota, Kolumbie, 21.10.2013