Rudolf Krajíc: Těším se, že doplníme dějiny Tábora
TÁBOR – Husitské muzeum připravuje ve staré táborské radnici novou expozici s názvem Husité. K tomu bylo potřeba udělat přestavbu vnitřních prostor. Archeologové u toho nesměli chybět. Takovou povinnost jim ukládá zákon, neboť radnice je národní kulturní památkou. Archeologický průzkum se uskutečnil v několika etapách v průběhu celého roku 2009. Za pomoci firmy Geo-cz ho prováděli jihočeští archeologové pod vedením docenta Rudolfa Krajíce z Husitského muzea v Táboře. Jeho jsme poprosili o rozhovor.
Během průzkumu se proslýchalo, že se budou přepisovat táborské dějiny. Je to tak?
Ne přepisovat, ale doplňovat.
Ve kterých částech radnice jste bádali?
Částečně ve sklepích. Odkryli jsme a prozkoumali také celé malé radniční nádvoří zvané atrium. Směrem od vchodu do budovy jsme pracovali ve druhé místnosti. Také jsme prozkoumali přibližně polovinu velkého vstupního prostoru, kterému se říká mázhaus.
Co jste předpokládal, že naleznete, když jste s pracemi začínali?
Nečekal jsem, že objevíme něco zásadního. Na konci 70. let byla totiž jedna interiérová místnost radnice prozkoumána a žádné výrazné objevy se tam nenašly. Věděl jsem také, že víc než půlka plochy atria byla z historického hlediska zničena vybudováním kanalizace a inženýrských sítí. Že narazíme na památky ze středověku, které budou sahat až dva a půl metru pod zem, jsme skutečně netušili.
Překvapení přišlo ihned anebo až během průzkumu?
Hned na začátku. Potřeboval jsem si udělat nějaký předpoklad, abych věděl, jak rozvrhnout práci našim studentům archeologie z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Oni se na průzkumu podíleli o prázdninách v rámci terénní praxe. A tak jsme již loni na jaře provedli sondu v mázhausu, kde se zrovna vyměňovala dlažba. Vykopali jsme sondu o šířce přibližně jednoho metru a vyzvedli veškerý materiál mezi úrovní dlažby a skálou, na které radnice stojí. Překvapivě jsme se dostali až do hloubky dvou metrů. Hned bylo jasné, že máme před sebou hodně práce.
Byla sonda něčím zajímavá?
Leccos naznačovala. Obsahovala shořelé věci po nějakém velikém požáru – stavební hlínu, takzvanou mazanici, spálenou dočervena, dále bloky konstrukcí a keramiku z vrcholného středověku. Nevěděli jsme ale, jestli jsou to pozůstatky starodávného domu anebo jestli je to navezená vrstva, kterou naši předci jen zasypali nějakou jámu.
Kudy se ubíral další výzkum?
Při systematickém odkryvu mázhausu v září a říjnu jsme zjistili, že směrem od hlavního vchodu jeho dvě třetiny vyplňují kamenomaltové klenby gotických sklepů. Je to v prostoru, kudy se dnes vchází do historického podzemí. Zhruba ve dvou třetinách vzdálenosti jsou tyhle sklepy staticky zpevněny mocnou kamennou zdí. Za zdí se nacházelo požářiště. Jednalo se o zbytky nějakého zahloubeného objektu, který byl překvapivě široký jako celý mázhaus. Co to ale mohlo být? Svým charakterem to připomínalo zemnici. Tak se říká domu zahloubenému v zemi. Husité si je stavěli, když obsazovali původní Hradiště. Na zemnici ale byly takové základy příliš velké. Když jsme začali odebírat materiál, nestačili jsme se divit. Zjistili jsme, že základy mají v půdorysu tvar čtverce nebo obdélníku, i když víc než polovina původních základů byla zlikvidována výstavbou sousedních kamenných sklepů. Pak jsme si ověřili, že zásypová hmota je původní, čili pochází právě z té stavby, která lehla popelem. Když jsme zásyp odebrali, ukázalo se, že obvodové stěny jsou do podloží zahloubeny kolmo a že dole se nachází úplně rovná podlaha. Podél stěn ležely zbytky po dřevěných konstrukcích. To znamená, že po obvodu byl sklep domu, do něhož se po požáru sesula i nadzemní část, vydřevený. Ve větší hloubce jsme našli i zbytky konstrukce ze stavby, která stála nad sklepem a shořela. V zásypu ležely celé mazanicové bloky.
Jak si je mám představit?
Představte si dřevěnou stavbu omazanou hliněnou mazanicí. Stavba shořela, tím se hlína vypálila a zůstaly v ní otisky původní konstrukce. Tentokrát se zachovaly výjimečné detaily, ze kterých se dá poznat, jak na sebe navazovaly trámy, jak byly rovné stěny a podobně.
Znamená to, že na místě dnešní radnice stál velký dřevěný dům, o kterém se zatím nevědělo?
Je to tak. V Táboře se dosud pozůstatky žádného domu stejného typu nenašly. Těsně za ním jsme ještě odkryli studnu na zachycování povrchové vody, takzvanou cisternu.
Mohl ten dům shořet roku 1525 nebo 1532, když v Táboře řádily požáry?
Právě že ne. V zásypu leželo plno předmětů, které naznačovaly, že zanikl ještě v husitském období. Tedy skoro o sto let dříve, než jste řekl. Z první poloviny 15. století jsme tam našli hodně užitkové keramiky nejen ve zlomcích, ale i celé nádoby. Mnohé kusy byly málo rozbité, protože při požáru jen spadly z polic. Ale jaká ta keramika byla! Mezi domácími výrobky se nacházely i vzácné, výlučné kusy. Našli jsme tam například loštický pohár, dovážený tehdy ze severní Moravy, anebo dokonalou světlou keramiku polévanou zelenou glazurou.
Objevili jste v pozůstatcích domu i nějaké jiné zajímavé předměty?
Ano, zachovaly se tam další unikátní doklady z původní výbavy domu. Velkým překvapením bylo, že je můžeme časově zařadit na počátek 15. století, tedy do husitského nebo těsně pohusitského období. Našli jsme například zbytky kachlových kamen, které jsou nejstarším dokladem tohoto typu středověkého vyhřívacího zařízení v Táboře a svědčí o určitém luxusu a vysokém životním stylu obyvatel domu již v první polovině 15. století. A taky jsme našli zbraně. Člověk by předpokládal, že v husitském městě jich bude hodně, ale ono se jich paradoxně zachovalo velice málo. A najednou v tomhle sklepě leží torzo železného meče a pravděpodobně tesáku! Takovou zbraň si s ohledem na její cenu nemohl dovolit každý. Také jsme nalezli pozůstatky po obchodování, třeba bronzová závažíčka a mince, které dobou ražby nepřekračují první polovinu 15. století. Vyzvedli jsme i pozůstatky textilií a dřevěných konstrukcí i nádob, které teď necháme analyzovat. Úplně poprvé jsme při archeologickém výzkumu v Táboře objevili špičák. To je předchůdce krompáče. Táborští měšťané jím od 15. století hloubili svoje sklepy ve skále. A teď nejzajímavější věc. V podlaze sklepa jsme našli vyhloubenou jámu a v ní seděl džbán. Prázdný, ale záměrně přikrytý poklicí. Uvidíme, co přinese chemický rozbor jeho vnitřních stěn. Jedná se totiž o stavební obětinu, kterou lidé vkládali do základů, aby dobré síly ochraňovaly dům.
Další překvapení následovala?
Zjistili jsme, že tam, kde lidé za domem vyhloubili studnu, předtím stála provizorní husitská zemnice. V jejích pozůstatcích jsme objevili materiál z přibližně stejné doby jako z podsklepeného domu. A tím začínáme objevovat život „Táboráků“ na počátku 15. století v zajímavých historických souvislostech a časových návaznostech. Dobře známe okolnosti založení města v roce 1420 a pak od počátku 16. století, kdy už stála kamenná radnice přibližně taková, jak ji známe dnes. V celém úseku mezi těmito daty, které se historicky rovná třem generacím, je zatím dost bílých míst. A my jsme objevili pozůstatky z několika etap bydlení z doby do poloviny 15. století. Jedná se o velice zajímavé období, kdy se Tábor z vojenského ležení relativně rychle proměnil ve středověké město, které roku 1437 císař Zikmund povýšil na město královské. Historické prameny té doby se o obyčejné lidi příliš nezajímaly. Předpokládám, že se díky našemu výzkumu o jejich životě dozvíme zajímavé věci.
Jak vypadal vývoj místa, kde dnes stojí radnice?
Pokusím se ve zkratce shrnout výsledky archeologického výzkumu. Jako časově nejstarší jsme pod podlahami kamenné radnice našli pozůstatky dvou husitských zemnic, které vznikly brzy po osídlení místa v roce 1420. Myslím si, že by někde poblíž mohly být základy ještě třetí zemnice, ale zatím jsme je neobjevili. Tyhle stavby existovaly krátkou dobu. Pak na stejném místě vznikl podsklepený dům dřevohliněné konstrukce, na svou dobu bohatě vybavený. Podle nálezů můžeme říct, že tahle stavba vznikla brzy po husitském provizorním obydlí zvaném zemnice, zanedlouho poté shořela a zanikla v první polovině 15. století. Na jejích základech začala vznikat kamenná radnice. Byla dostavěna nejpozději v roce 1521. Na svém prvopočátku vypadala jako kamenný průjezdní dům, který ještě nepokrýval celý půdorys současné radnice.
Nalezli jste tedy pozůstatky dřevěné radnice?
Zatím nechci předjímat odborné závěry, ale ten dřevěný dům z první poloviny 15. století byl nepochybně – z hlediska umístění, stavební podoby i vybavení – stavbou významnou. Nelze vyloučit, že původně mohl být třeba rychtou. Nejstarší dochovaná táborská trhová kniha totiž uvádí, že v letech 1432 až 1450 v Táboře zastávalo úřad rychtáře devatenáct po sobě následujících lidí. Vykopávky i tradice místa tak ukazují na to, že by právě místo kamenné gotické radnice mohlo mít již v průběhu 15. století předchůdce ve stavbách, které souvisely s místní samosprávou.
Na které další otázky teď hledáte odpovědi?
Zajímá nás, kdy se husitská zemnice proměnila v dřevěný dům a kdy tento dům shořel – to zatím datujeme nejpozději do poloviny 15. století. Další otázky následují. Kdy na místě shořelého domu začala vznikat kamenná radnice? Jak se během několika desetiletí stavebně proměňovala? Jaké faktické důvody přispěly k tomu, aby vznikla současná krásná a reprezentativní radnice ve slohu pozdní gotiky? Jsou to samá kdy, jak a proč. Jak už jsem řekl na začátku, až je zodpovíme, historii Tábora tím nezměníme, ale významně doplníme. A já se na to hodně těším.
Josef Musil Elnorsen, foto archiv
Vyšlo v Týdeníku Táborsko 7/2010, 17. února 2010.
Jihočeské týdeníky najdete ZDE.