Pravomil Brožek obnovil ptačí plemeno, které zaniklo válečnými odsuny

TÁBOR –  Česká lyska běloocasá je naše národní ptačí plemeno. Jméno dostala podle bílé skvrny nad zobákem a má dvě odrůdy – rousnou a hladkonohou. Rousná, čili s peřím na nohou, bývá k vidění. Ale po lyskách bez rousů se před časem musel ptát i zájemce na chovatelském webu: „Nechová je někdo v barvě žluté nebo červené?“ „Červené má pan Brožek z Měšic u Tábora,“ zněla odpověď. Zvěrolékař Pravomil Brožek, nyní již v důchodu, je opravdu jediný chovatel na světě, komu červené lysky ve voliéře poletují. Má dokonce i tu žlutou. Už jen jednu. Kromě nich chová české čejky a za své chovatelské úsilí získal mnoho cen. 

Holubička s holoubkem představují symbol věrnosti. Je to tak i doopravdy?

Věrní holubi? Jó, houby! Zrovna tuhle jsem se díval na jejich nevěru ve voliéře. Holub si odpářil svoji družku, pak měl ještě chuť, a tak skočil na holubici, která seděla opodál. Uznale jsem mu řekl: „Ty pacholku jeden.“ Jeho drahá polovička se na to s klidem dívala. Ani mu nevyhubovala, že zakládá na nemanželská holoubata. Pravda ale je, že bývá dost holubích párů, které jsou si věrné.

A co mýtus o mírumilovné holubičí povaze?

Ten o nich neplatí vůbec. Samci se dokážou pořádně poprat. Každý holub si například neomylně pamatuje, kde je otvor do jeho budníku. Někdy se ale stane, že když odletí, vleze mu tam jiný holub a chce si místo zabrat pro sebe i s vejci, která tam má majitel. Pak se vrátí domovský holub a začne rvačka. Rozbijí při tom i vejce.

Jste jediný, kdo nyní chová plemeno hladkonohých lysek. Od koho jste se to naučil?

Od nikoho. Musel jsem je sám znovu vyšlechtit. V době, kdy jsem se o nich dozvěděl, je bohužel nikdo nechoval.

Jak je to možné?

České lysky měly smůlu už od konce první republiky. Chovali je holubáři v severním pohraničí Čech, v podhorských oblastech Krušných, Lužických a Jizerských hor a také v podhůří stejných hor na německé straně. Když hitlerovské Německo zabralo naše pohraničí, čeští obyvatelé museli odtud pryč. Holuby s sebou samozřejmě nebrali. Po válce zase došlo k odsunu tamních Němců, kteří tam holuby museli taky nechat. Pak přišli noví usedlíci a ti bez milosti vybili staré chovy.

Za německými hranicemi tedy české lysky chovatelé chovali?

A dodnes chovají. Především v Sasku. Tam je dokonce označovali za německé plemeno. Přitom věděli, odkud tito holubi pocházejí. Když pak náš chovatelský svaz prohlásil běloocasáka za české plemeno, nikdo v zahraničí neprotestoval. Vždyť už v roce 1932 uznávaný německý holubářský znalec doktor Paul Trübenbach ze Saské Kamenice prohlásil na holubářském sjezdu v Praze, že většina barevných plemen holubů včetně běloocasáků, jak se tehdy českým lyskám říkalo, je původu československého. U nás po válce běloocasáky zachránil chovatel Karel Brouček. Rozmnožil je ze zbytku chovu, který objevil ve Větrově u Frýdlantu.

Zachránil také hladkonohé lysky?

Bohužel ne. I tak měl velké štěstí. Tip na to, kde lysky jsou, mu dal jeden odsunutý Němec, který byl zrovna tajně v Čechách. A majitel lysek dokonce prozradil, že v době sucha neměl dost krmení a čtyřicet jich postřílel. Před válkou ale naši chovatelé chovali hladkonohé lysky ve velkém.

Proč jste se rozhodl, že je znovu vyšlechtíte?

To se stalo před lety na jedné výstavě v Brně. Kamarád, chovatel čejek, mě tam chytil za ruku a dotčeně povídá: „Pojď se podívat, co tady jeden Němec vystavuje! On píše – durynské lysky. Vždyť jsou to český lysky!“ Uklidnil jsem ho: „Míro, to nejsou český lysky. Jsou dlouhý a úzký. Správná lyska je krátká, široká v prsou a podsaditá. Jenomže hladkonohou u nás už je nikdo nemá.“ A v té chvíli mě to napadlo. Vytvořím je znovu.

A to jde?

Jde a ještě mi pomohla náhoda. Předseda klubu mi totiž řekl: „U mě jeden hladkonohej holub lítá. Asi je jedinej v celý republice a je mu už jedenáct let. Já ti ho dám.“ Jenomže jsem k němu neměl holubici. Spářil jsem ho tedy s tou svojí rousnou. Vzpomněl jsem si, co mi o křížení říkával chovatel Tureček: „Pamatuj si, holub barví a holubice kreslí a nese rous.“

Co to znamená?

Mláďata dědí po holubovi jeho barvu a po holubici získávají kresbu jejího peří a velikost rousů. Musel jsem k holubům vždycky vybírat holubice s menšími rousy a pak s ještě menšími, až se po čtyřech letech konečně narodila holoubata s hladkýma nohama. Jenomže jsem pořád křížil nejbližší příbuzné. Holubi se začali rodit malí, s nevýraznou barvou. Kamarádi mi přinesli dvě lysky německého typu, abych je napářil na odchované holuby. Chyba. Všechna holoubata se pak na podzim narodila s ocasy o dva prsty delšími, úzkými prsy, občas měly rousy, no prostě opět německý typ.

Co s nimi?

Na pekáč s nádivkou. To je panečku královská dobrota!

Jak jste nakonec osvěžil genetiku chovu?

Zkusil jsem do lysek přimíchat červenou holubici benešovského selského holuba. Vyšlechtili ho na Benešovsku po válce ze zbytků tamních chovů. Předpokládal, že tak mladé plemeno nebude ještě příliš geneticky utažené a že se mi povede jeho genetiku rozbít. Holubice se typově podobala lyskám, ale měla barevný ocas. Opět chyba. Holoubci se pak sice rodili silnější, ale ocasy měli barevné. To nesmí být. A tak jsem jim ocasy vyškubával a do dalších chovů jsem vybíral holuby s míň a míň barevnými ocasy. A pak se konečně vylíhl holoubek, který přesně odpovídal popisu hladkonohé české lysky. Jakou já měl radost! Vždyť celá práce trvala přibližně sedm let.

Proč nikdo jiný takové lysky nechová?

Oproti rousným lyskám jsou ty hladkonohé vzhledově mnohem skromnější. Na rousňácích lidé obdivují právě jejich opeření na nohách. Čím větší, tím lépší. Ale i hladkonohé lysky představují náš národní poklad. Jenomže kdo by je vlastně měl chovat, když nás holubářů pořád ubývá? Vidím to nejen v našem Klubu chovatelů čejek a lysek, ale i celkově ve Svazu chovatelů drobného zvířectva, kde jsem členem. Nejmladší z nás jsou už hluboko ve středním věku, a i těch je pomálu.

Máte nástupce?

Nemám. Ale vím, že jednou, až tu nebudu, nepřijdou moje čejky a lysky vniveč. Vezmou si je přátelé z klubu. Vždyť během posledních tří let zemřeli tři kolegové a jejich chovy jsme si rozebrali.

A proč vlastně máte hladkonohých lysek tak málo?

Za to může kuna. Před třemi lety zjara učila svoje mladé lovit a vybrala si k tomu moji voliéru. Zadávila 53 kusů. Když kuna se kuna ve voliéře pustí do zabíjení, rázem se dostane do vraždicího transu a masakruje všechno, co neuletí ke stropu. Prokousala se dovnitř pletivem při zemi. V té díře pak zůstalo uvízlé krvavé peří, jak si odtud tahala ven holoubátka. Málem jsem omdlel, když jsem ráno našel tu spoušť. Přežily všeho všudy jen tři chovné páry. Musel jsem začít s celým chovem zase od začátku. Už mi ale neslouží zdraví a na šlechtění lysek nemám sílu. Opravdu bych to rád někoho naučil.

Kdyby se takový člověk našel, do čeho by se měl nejdřív pustit?

Bylo by dobré, kdyby obnovil žluté lysky. Od těch mám ještě aspoň ten jeden kus. A pokud by ho to bavilo, mohl by šlechtit další barevné rázy hladkonohých lysek, které kdysi existovaly. Černé, modré a stříbřité. Určitě by se na ně jezdili dívat i Němci. Ti je sice v těchto barvách chovají, ale aspoň by se dozvěděli, jak ty české mají správně vypadat.

Nekrácená verze, text a foto Josef Musil Elnorsen

Vyšlo v Týdeníku Táborsko č.23/2011, 8. června 2011 

Jihočeské týdeníky najdete ZDE.