Pavel Kroužek: Mělo se mi stát něco zlého. A stalo se

TÁBOR – Nebýt provozovatele vyhlídky Pavla Kroužka (66), nemohli bychom se rozhlédnout po Táboře přímo z jeho srdce, z věže děkanského kostela na Žižkově náměstí. Dvě stě dřevěných schodů je třeba zdolat, než se za okny rozprostře panorama střech, ulic i okolních luk a lesů. Ve dvou místnůstkách mohou také návštěvníci zhlédnout výstavu pohlednic, svatých obrázků, historických bankovek a minerálů a třeba si koupit pohlednice Tábora, turistické známky a deníky či ozdobné štítky na hole. Otevřeno je od jara o víkendech, o prázdninách každý den a pak do poloviny října zase o víkendech.

Na staré věži by měl strašit duch. Máte ho tady? 

Máme. Sídlí nad čtyřmi schody. Až odtud půjdete, je to hned třetí, čtvrtý, pátý a šestý schod odshora.

Vážně?
 

Na mou duši. Když jsem tady začínal, stávalo se mi, že jsem najednou slyšel kroky na schodišti. Rychle jsem se tam došel podívat, ale nikdo tam nebyl. Kamarád, který se zabývá nadpřirozenem, mě varoval: „Možná tam máš ducha. Musíš se s ním skamarádit. Jinak tě třeba může shodit ze schodů.“ Když se pak opět ozvaly kroky bez příčiny, stoupl jsem si proti schodišti a říkal jsem do prázdna: „Prosím tě, duchu, nech mě být, já jsem z toho nervózní, tohle mi nedělej, buďme kamarádi.“ Od té chvíle se to ztratilo. Pak sem přišla paní, která mi řekla, že se duchovnem zabývá a já jí vyprávěl svůj příběh. Vyndala siderické kyvadélko a prošla s ním schodiště. Za chviličku mě zavolala: „Pojďte sem, na těchhle schodech se to dělo. Byl to duch mužského pohlaví, ale víc nedokážu zjistit.“

Odkdy provozujete vyhlídku na věži?
 

Od roku 1991. Nápad jsem na to dostal o rok dřív. Šel jsem jako obyčejně po Žižkově náměstí a jen tak jsem se podíval na věž. A najednou mě to ťuklo – vyhlídka pro turisty! Věž byla a je v majetku církve, a proto jsem navštívil tehdejšího děkana Václava Krause. Nápad se mu líbil, ale museli jsme počkat, jestli nám ho schválí i biskupství v Českých Budějovicích. Nakonec všichni řekli: „Ano, můžeme to otevřít.“ Místní církev se ke mně chová opravdu hezky. Kdykoliv jsme něco řešili, vždycky to nakonec dopadlo k oboustranné spokojenosti.

Jak to před zahájením provozu na věži vypadalo?
 

Tak, že jsem věž tři měsíce uklízel. Do hořejších místností rozbitými okny létali holubi. Na podlaze ležela dvaceticentimetrová vrstva trusu, peří, klacíků, rozbitých vajíček a chcíplých holubů.

A právě v těch místnostech dřív bydlela rodina pověžných?
 

Ano, jmenovali se Hovorkovi. Jenomže v roce 1956 se v Maďarsku strhlo protikomunistické povstání. Naši komunisté začali být ostražitější a někdo si uvědomil, že ze zdejších oken je dobře vidět na kasárna. Hovorkovi odtud museli pryč. Mrzelo je to, protože se jim tu líbilo. Jejich pes si rád vyskakoval na okenní parapet a rozhlížel se po Táboře.

Vy to vyprávíte, jako kdybyste u toho byl…
 

Mám totiž dobrý zdroj. Jednoho dne sem přišla paní a už od dveří hlásila: „Já za vstup nic platit nebudu! Já jsem za svobodna Hovorková a bydlela jsem tu s rodiči.“ To bylo věcí, co jsem se od ní dozvěděl. Tak třeba – její maminka tu prý prožila celý svůj život od chvíle, kdy na věž vystoupila. Nikdy už nešla ven. „Bydlel tady můj táta, máma, babička, já, bratr a pes. Bylo to tu maličké, ale všichni jsme se sem vešli,“ vzpomínala ta paní. Z okna měli vyvedený malý rumpál a tím si vytahovali nahoru a dolů všechno, co potřebovali. Hlavně vodu. A když její maminka zemřela, rakev spouštěli taky z okna podél zdi, protože po schodišti by se s ní nevytočili.

Nenapadlo vás udělat ve věži třeba ještě kavárnu?
 

Napadlo, ale hygienik by to nepovolil. Není tu ani čistá tekoucí voda, ani záchod.

Jak tady řešíte malou tělesnou potřebu přes celý den?
 

Většinou to vydržím. Ale někdy… Nevím, jestli to dávat do novin. A tak jo, vždyť jsme jenom lidi. Prostě si vyčíhám na chvíli, kdy jsem tu sám a nikdo se neblíží po schodišti, schovám se do vedlejší místnosti, vezmu prázdnou plastovou láhev a je to.

Z čeho máte za svého působení na věži velkou radost?
 

Že jsem se stal průkopníkem věžních vyhlídek. Brzy po otevření sem například přišli lidi z Jindřichova Hradce a zvolali: „Jé, vždyť i u nás je věž! Tu bychom taky mohli otevřít.“ Totéž, když sem přišli návštěvníci ze Soběslavi a z dalších měst.

Které setkání považujete za nejzajímavější?
 

S jedním Rakušanem. Obyčejný, menší chlapík. Řekl, že umí číst z ruky, a tak jsem mu ukázal dlaň. „Vy jste byl celý život zdravý,“ povídá. Měl pravdu. „Ale tady vidím, že budete mít těžký zdravotní problém,“ pokračoval, „a když to tak propočítám, stane se vám to do roka.“ Zeptal jsem se: „Umřu?“ „Přežijete to,“ odpověděl, „ale nevyhnete se tomu. Máte to v osudu.“

Kdy vám to předpověděl?
 

V říjnu 2008. Jak já se najednou začal hlídat! Zabývám se elektrorevizemi a armáda mi nabídla, abych jel do Afghánistánu revidovat vojenské kontejnery. Odmítl jsem. Pak jsme doma vyměňovali okna. Důkladně jsem se při práci jistil. Nato jsme obkládali koupelnu dlaždičkami. Devátého května 2009. Na to datum nezapomenu. Naproti našemu domu je sklad dlaždiček s nakládací rampou a odtud jsem vozil dlaždičky na rudlíku. Když jsem měl práci hotovou, šel jsem rudlík vrátit. Dotlačil jsem ho k rampě a v duchu jsem si řekl, že jsou dvě možnosti, jak ho na rampu dát. Buď ho trhem zvednout a hodit ho nahoru. To je sice rychlé, ale poněkud nebezpečné. Zvolil jsem radši opatrnější postup. Otočil jsem se zády ke schůdkům, pomalu jsem po nich pozadu stoupal, rudlík v rukách před sebou. Při každém kroku jsem ho šetrně zvedl ze schodu na schod. Takhle jsem vystoupal na nejhořejší schod. Za ním, na rohu rampy, ležela dřevěná paleta. Tu jsem předtím zespoda neviděl. Udělal jsem krok dozadu, zakopl jsem a už jsem letěl přes paletu přímo na hlavu.

Co jste si způsobil?
 

Vyvrátil jsem si krční páteř. Ale hrozně. Okamžitě mě začaly brnět ruce a nohy. Odvezli mě do táborské nemocnice a primář rozhodl, že musím hned do Budějovic na operaci. Tam se lékaři podívali na moje snímky a jeden druhému řekl: „Tohohle chlapa nemá cenu operovat, ten je ochrnutý.“ Namítl jsem: „Ale já rukama a nohama dokážu pohnout.“ Hned mi udělali magnetickou rezonanci, ve čtyři odpoledne začali s operací a v jedenáct večer skončili. Umístili mi čtyři šrouby dopředu do krku. Za týden po operaci rozhodli, že mi ještě pro jistotu voperují titanovou destičku zezadu do krční páteře. Když jsem se pak ptal lékaře, který mě operoval, jestli je můj stav lepší, odpověděl: „Řeknu vám upřímně, my nevíme, kdo nad vámi držel ruku, že jste při takovém zranění neochrnul.“

Za jak dlouho jste se uzdravil?
 

Už v srpnu toho roku jsem znovu začal „fungovat“ na věži. Prý teď budu žít klidným životem bez malérů. To mi ten Rakušan taky vyčetl z dlaně. No, snad si tu ještě pěkných pár let budu s lidmi povídat. Nebýt jich, nedozvěděl bych se třeba, že se nesmí zvonit věžním umíráčkem. Jinak by člověku umřel někdo z rodiny. Na pásek, který od zvonu vede, se odtud dá dosáhnout.

Zazvonil jím někdo?
 

Několik přiopilých výrostků. Snad je před kletbou uchránila jejich nevědomost.

Text a foto Josef Musil Elnorsen.

Vyšlo v Týdeníku Táborsko č. 14, 7. dubna 2010.

Jihočeské týdeníky najdete ZDE.