Pavel Dvořák: Pořídím si obří slepici na vodítku

Tábor — Na chovatele Pavla Dvořáka jsou v Základní organizaci Českého svazu chovatelů Tábor – Měšice právem pyšní. Ve svých šestnácti letech je stále nejmladším chovatelem na Táborsku a úspěšně reprezentuje svou organizaci. Jen za loňský rok získal v soutěžích dvacet čestných cen. Radost z něj má i Táborské soukromé gymnázium, kde studuje. Letos, stejně jako loni, si přivezl čestné uznání ze soutěže Jihočeský talent. Ve výčtu jeho úspěchů by se dalo dlouho pokračovat. Nyní se specializuje na chov hrabavé zakrslé drůbeže a japonských křepelek. Také se připravuje ke zkouškám na posuzovatele drůbeže. Schůzku k rozhovoru jsme si dali mezi voliérami, aby nám ptáčci pomáhali, kdyby mně došly otázky a Pavlovi jeho humor.

Co je to za kohoutka, který tady tak naléhavě kokrhá?

To je takzvaná zdrobnělá sulmtálka. Zlatě pšeničná. V tomhle barevném rázu chovám sulmtálky v České republice jen já. Ale je těžké sehnat do nich krev. Pro tu musím do zahraničí.

Jakže? Ty do slepic sháníš i krev?

Ale ne, to se jenom tak mezi chovateli lidově říká, když pro slepičku sháníme nepříbuzného kohoutka. Z čím větší dálky, tím lépe. Osvěžujeme tím genetickou výbavu chovu.

Na kolik vyjde kohoutek sulmtálky?

Letos jsem si ho přivezl z Rakouska a stál mě patnáct set na naše koruny. Chovatelství je sice krásné, ale není to levná záležitost. Taťka má naštěstí pro můj koníček pochopení a kupuje krmivo. To je velká pomoc. Za svoje peníze pak pořizuji vitamínové doplňky a podobně. Na další chovnou drůbež si vydělávám tím, že prodám, co sám odchovám.

Dá se na chovatelství drůbeže něco vydělat?

Chovatelé na to mají přiléhavou veršovánku: „Kdo se chytí ptačího pysku, ten má h…no zisku!“ Je v tom hluboká pravda. K tomu je ještě třeba mít i chápavou rodinu nebo přátele, kteří mu s chovem pomůžou, když on sám nemůže. Každý může onemocnět a třeba se dostat do nemocnice. Starat se o zvířátka je zkrátka krása i závazek. Od rána do večera.

Vstáváš se slepicemi?

Teď začátkem března už ne. Tím, jak se prodlužuje den, kohouti kokrhají skoro od čtyř hodin od rána, a to je i na mě hodně brzy.

Je běžný den mladého chovatele náročný?

Mně to ani nepřijde. Vstávám v půl šesté a v šest jdu poklidit hlavně kuřátkům, což zabere přibližně půl hodiny. Pak se nachystám do školy. Odpoledne musím ptáčkům připravit velké krmení a vyčistit jim voliéry. To často trvá až tři hodiny. Snažím se všechno stihnout do šesti hodin, protože v té době už drůbež chce mít svůj večerní klid.

Když jsi takhle zaneprázdněný, najdeš si třeba čas na nějakou přítelkyni?

Nó…

Máš nějakou?

Zatím ne. Snad se něco rýsuje.

Jaké by měla mít vlastnosti? Musí být chovatelkou?

Určitě by mě to hodně potěšilo, ale podmínkou to není. Mně by stačilo, aby byla k mému koníčku tolerantní. Minimálně musí počítat s tím, že jí kohouti budou dělat brzy ráno budíček.

Co na takový budíček říkají místní lidé?

Jednomu pánovi to vadí. Už si byl u nás několikrát stěžovat. Proto jsem skončil s chovem kachniček, protože byly opravdu hodně hlučné. To uznávám. Předal jsem je panu Ťoupalíkovi, který bydlí o ulici dál a tam křik drůbeže nikomu nevadí. A dobře jsem udělal. Obden se tam na ně chodím dívat. Pan Ťoupalík mě rád vidí, vždycky mi uvaří kafe nebo ohřeje klobásu a popovídáme si.

Ostatní sousedé jsou tolerantní?

Jsou. Vždyť naše ulice byla před nějakými čtyřiceti lety široko daleko pověstná tím, že v ní bydlel jeden chovatel vedle druhého. Už jsem jediný, kdo ve zdejší tradici pokračuje. Měšice, i když jsou částí Tábora, si pořád ještě trochu zachovaly ráz bývalé vsi. A vesnice bez kokrhání kohoutů je přece smutná…

Přemýšlíš, čemu se budeš věnovat po střední škole?

Rád bych studoval vysokou školu. Jakou, to ještě netuším, protože žádná vysoká slepičková bohužel neexistuje.

Co bude s tvou drůbeží, pokud budeš muset bydlet na koleji?

Z toho mám velké obavy. Když teď musím na kratší čas odjet, postará se mi o drůbež taťka nebo babička. Ale aby se mi pak o chov starali po všechny všední dny, týden co týden, to by nešlo. Během studia budu muset chov hodně omezit. Nejspíš ho předám do pronájmu kolegům chovatelům.

Zatím naštěstí chodíš na střední školu, která je nedaleko…

To je sice pravda, ale nebýt vstřícného přístupu mojí třídní učitelky a paní ředitelky, vůbec bych nemohl chovatelství dělat v takovém rozsahu a na úrovni jako dnes. Občas potřebuji mít volný pátek, protože to jezdím na výstavy v roli adepta na funkci posuzovatele drůbeže. Někdy se dokonce stává, že musím odjet i na vícedenní chovatelské zájezdy. Ve škole mi nikdy neřekli ne. Jsem jim za to opravdu hodně vděčný.

Který předmět tě nejvíc baví?

Biologie. Taky se vždycky těším na chemii a fyziku. A nesmím zapomenout na němčinu, protože ta je teď pro mě hodně důležitá právě kvůli chovatelství.

Proč zrovna němčina?

My jsme totiž nedávno s místními chovateli jeli na výstavu do německého města Torgau. Auto plné starších pánů a já jediný mladík mezi nimi. Potřebovali jsme nakoupit krmení a hlavně chovná zvířátka, kterými osvěžíme krev v našich chovech. Nejdřív nás na dálnici kontrolovala německá policie, a tu se ukázalo, že jsem jediný, kdo z naší posádky umí německy. Pak jsem hned němčinu použil na výstavě. Zklamalo nás, že se tam skoro nic nedalo koupit. Začal jsem tedy jednat s místními chovateli a zařídil jsem, že jsme všichni nakonec sehnali, co jsme potřebovali a za dobrou cenu. Němečtí chovatelé s námi jednali velice pěkně a měli radost, že jsme první čeští chovatelé, kteří k nim kdy přijeli. Nabídli nám, abychom k nim v létě zase přijeli, že nás provedou a ubytují. My je na oplátku samozřejmě pozveme i k nám. Takže německy se ještě namluvím hodně a naši dědové chovatelé budou kývat hlavami. Oni ke všemu, co v němčině řeknu, souhlasně přikyvují.

Specializuješ se na zakrslou drůbež. Neláká tě pořídit si nějakou pořádnou slepici?

Právě na to pomýšlím. Když už, tak tu největší. Rád bych choval brahmánku. Je vysoká víc než metr. Obří slepice. Zatím ji nikdo na Táborsku nemá. Sním o tom, že bych si pořídil kohouta a dvě slepice, vycvičil bych je a vodil bych si je po Měšicích na vodítku. Vždyť jaká by to byla paráda, kdybych třeba na chodníku míjel pejskaře, který si hrdě vede dogu, a ta moje slepice by byla větší než jeho pes.

Nebudou tě mít sousedi za exota?

To už mě mají stejně.

Nekrácená verze. Text a foto: Josef Musil Elnorsen

Vyšlo v Týdeníku Táborsko č. 11/2011, 16. března 2011

Jihočeské týdeníky najdete ZDE.