Ladislava Svobodová: Doma mě všechno naučil můj František

TÁBOR - Sestupoval jsem ze schodů autobusu úplně bez nálady. Najednou jsem si všiml, že vedle mě vystupuje nevidomá paní, usmívá se a drží si psa na řemínku. Jakmile jsem se na ty dva podíval, rozmrzelost ze mě spadla. „Můžu si vašeho psa pohladit?“ zeptal jsem se na zastávce. – „Ne ne, to se u slepeckých psů nemá,“ odpověděla s úsměvem. – „Promiňte, to jsem nevěděl.“ – „To nic. Lidi toho o nevidomých moc nevědí.“ – „Tak já s vámi udělám rozhovor do novin, chcete?“ napadlo mě. – „To budu ráda. Napište si můj telefon.“ Vytáhl jsem kus papíru a propisovačku. Paní najednou podotkla: „Jé, ono vám to nechce psát.“ Celý měsíc, než jsem ji navštívil, mi to vrtalo hlavou.

Jak jste poznala, že mi ta tužka nechce psát?

Protože se mi zdálo, že na to, že jste od novin, vám to psaní trvá dlouho.

Aha, tohle mě nenapadlo. Já si vlastně vůbec nedokážu představit, jak jste mi mohla před chvílí přijít venku naproti, uvést mě do bytu, posadit mě, uvařit mi čaj, a přitom jste vůbec o nic nezavadila. Než jsem k vám šel, zkusil jsem poslepu chodit po bytě, ale po dvou krocích jsem do něčeho vrazil.

A když se v noci probudíte a jdete na záchod, chodíte potmě?

Někdy. Ale to do ničeho nevrážím.

Tak si představte, že nevidomý je na tom vlastně podobně. Nejdřív se v bytě naučí chodit krátkou cestičkou, kterou dobře zná. Třeba na ten záchod. A pak okolo sebe sahá a postupně poznává: aha, tady jsou dveře, aha, křeslo, už jsem v obýváku, aha, skříň, roh, teď zahnout doleva a budu v kuchyni. Pak si ty věci představuje v prostoru a snaží se mezi nimi pohybovat. I já jsem mockrát do něčeho narazila. Naučit se vyznat ve svém bytě popaměti je pro nevidomého základ.

A venku ve městě?

Taky ho musím poznat popaměti. Mám svoje ulice, kde jsem si jistá. Ale když zahnu do uliček na Starém městě, ty jsou úzké, jedna jako druhá, tak tam se ztratím a musím se zeptat lidí. Bez problémů trefím na Žižkovo náměstí, ale přejít ho třeba k matrice, to je fuška. Najednou jsem na dlouhé rovné ploše a zase mě musí někdo nasměrovat. Musím počkat, dokud někdo nejde okolo, abych se ho zeptala na cestu. Zrovna tak vždycky zabloudím v parku. V kterémkoliv. Cestičky se začnou klikatit, jsou tam dlouhé plochy trávníků a s orientací je konec. Zase se musím ptát.

Poznáte třeba, když máte šmouhu v obličeji?

Nepoznám. Doma třeba jím rajče, upatlám se, pak přijde kamarádka a řekne mi: „Ty jsi zase jako čuně, koukej se převlíct.“ A šmouha v obličeji? Když je někdo rozumný, řekne mi to. A když mě na to neupozorní, nedá se nic dělat. Ale to je opravdu drobnost. Je fůra věcí, které nevidomý sám nezvládne, i doma. Nedokážu si umýt okno, pověsit záclony, utřít prach na skříni, přečíst dopis… Bez dobrých kamarádů a pomocníků by to nešlo. Navštěvují mě děvčata ze zdravotní školy. Mám je moc ráda, pomáhají mi, povídáme si, a když pak končí studium a odcházejí, tak to vždycky společně ořveme. Posílá mi je sem paní profesorka Marie Kmínková a já jsem jí za to moc vděčná.

Proč jsem vlastně neměl hladit vašeho psa?

To je fenka. Jmenuje se Dianka. Slepeckého psa by lidi neměli hladit proto, že tím narušují jeho práci. Může se stát, že zrovna přede mnou bude nějaká díra. Zatímco Dianka se bude otáčet po vás, já do té díry spadnu. A přitom ona mě měla zastavit a v takové chvíli já si musím před sebe sáhnout holí, abych zjistila, co tam je. Anebo když je to možné, tak se mnou nebezpečné místo objede. Šla jsem třeba po chodníku okolo Sandry, cestou, kterou bezpečně znám. Najednou mě Dianka táhne do silnice. Říkám jí: „Dianko, jdeš špatně, musíme doleva.“ Několikrát jsem ji nabádala, aby šla známou cestou, a nejednou mi někdo povídá: „Paní, nechte ji, okolo Sandry dneska postavili lešení.“

Že se nemá hladit slepecký pes, už tedy vím. Je ještě něco, co bych měl vědět, když na ulici oslovím nevidomého, jako před měsícem vás?

Máte se mu představit. Jsem přesvědčená, že by to měla být povinnost. V té chvíli si totiž lidi vůbec neuvědomují, že je nevidím. Když mi někdo řekne: „Ahoj, Laďko,“ pak většinou dumám, kdo to je – lidí na mě mluví hodně, vždyť je v terénu denně potřebuju. Je pro mě nepříjemné pořád vyzvídat: „Kdo jsi? Odkud se známe?“ Musím ale říct, že nedávno mě na ulici oslovil městský policista a hned se mi představil. Byla jsem překvapená, protože to se ještě donedávna nestávalo.

Jaký je rozdíl mezi slovy slepý a nevidomý?

Je to totéž, ale slovo nevidomý je takové naleštěnější. I já ho mám radši. Ale slovu slepý se nedá úplně vyhnout. Je přece slepecká hůl, slepecké písmo; v takových případech to jinak nejde říct. Pravda je, že někteří nevidomí by se mohli urazit, kdybyste jim řekl, že jsou slepci. Ale jak kdo. Třeba můj manžel Fanda, když jsme šli v Praze v metru, kde bylo hodně lidí, rád volal: „Pozor, slepejši jdou!“ Lidi se smáli a hned nám dělali uličku.

Ve vaší řeči slyším moravský přízvuk...

Já se narodila v Přerově a na základku jsem chodila do Brna. Pak jsem se v Praze rok a půl učila čalounicí, ale to mi nešlo. Nakonec jsem se vyučila v oboru zpracovatel dřeva se zaměřením na kartáčnickou výrobu.

To je ale název! Co si pod tím mám představit?

Smetáky, kartáče, rejžáky. Smeták vyráběný ručně se pozná podle toho, že dírky v jeho prkýnku jsou provrtané naskrz. Pracovník k ní přiložil drátěné očko, vložil na něj štětičku a provlékl drátek dírkou. Teď už pro tohle řemeslo není uplatnění. Všechno se dělá strojovou výrobou.

Jak jste se dostala do Tábora?

Když jsem se učila v Praze, na chodbě učiliště se se mnou dal do řeči starší muž, taky nevidomý. Dělal si tam kvalifikaci na telefonního operátora. Představil se mi, že je František z Mladé Vožice. Byl o dvacet let starší než já. Povídali jsme si a najednou mi mezi řečí řekl: „Za tři dni si tě vezmu.“

Splnil to?

Splnil, ale až po půlroce. Mezitím jsem se vyučila a začala jsem pracovat v Ústí nad Labem. Každý týden jsem z Ústí jezdila za Fandou do Mladé Vožice. Jednou mi na uvítanou řekl: „Co bys tomu řekla, že bysme se vzali letos na Václava?“ A já mu odpověděla: „Tak jo, vždyť kde jinde bych takovýho vola našla?“ Měli jsme oba stejný smysl pro humor a opravdu jsme se na Václava vzali. Pak jsme se přestěhovali do Tábora. Moje mamka ale z našeho manželství radost neměla.

Proč?

Já jsem totiž z domácích prací nic neuměla a hlavně jsem neuměla vařit. Mamka říkala: „Vždyť ani jeden z vás nevidí a ty jsi nešika. Jak ta vaše domácnost bude vypadat? A jak se pak postaráš o starého chlapa?“ Fanda mě pak sice všechno doma naučit, ale mě se do toho ze začátku vůbec nechtělo. Když řekl: „Uvař něco,“ odpověděla jsem mu: „Uvař ty. Ty to umíš lepší.“ Radil se s kamarádkou z práce, jak na mě, a ta mu poradila, aby si vařil jen sám pro sebe a mě nechal suroviny na vaření. Pak odešel, ale já jsem vždycky řekla: „Kámo, ty mě nenaštveš,“ a namazala jsem si chleba máslem a k tomu jsem si dala mlíko. Pak kamarádka Fandovi poradila, ať mi pohrozí, že se se mnou rozvede. Další den jí musel smutně říct: „Nezabralo to.“ Jednoho dne ráno se ale stalo, že se Fanda neprobudil v obvyklý čas. Dokonce už bylo deset hodin, a on pořád ležel a nehýbal se. Občas mu bývalo špatně, a to jsem o něj měla strach, protože trpěl těžkou cukrovkou. Musím uvařit, aby se posilnil! Chytla jsem se v kuchyni hrnců a najednou se za mnou Fanda ozval: „Ty si myslíš, že jsem spal? Ale ne, já jen čekal, co uděláš. Takhle na tebe! Musíš se to všechno naučit, protože co kdyby se mi něco stalo a tys tu zůstala sama?“ Já nad tím mávala rukou a představovala jsem si, jak mu bude osmdesát a mě šedesát a budeme spolu prožívat hezké stáří. A ono bohužel došlo na jeho slova. Ve dvaašedesáti letech zemřel. Předtím jsem odešla z táborské Dity, kde jsem pracovala, abych se o něj mohla starat.

Měli jste pěkné manželství?

Měli. Ráda vzpomínám na to, jak jsme se usmiřovali. Když to mezi námi zaskřípalo, Fanda si vzal peřinu a přestěhoval se do vedlejší místnosti. Pokaždé jsem si nejdřív řekla: „Nebudu dolejzat.“ Jenomže pak mě to přestalo bavit – postel vedle mě prázdná, to přece není ono –, a tak jsem začala škemrat: „Františku, pojď za mnou…“ „Nepůjdu!“ Uvařila jsem mu tedy jídlo. Prohlásil: „Já to jíst nebudu,“ a dal všechno sežrat psovi. A já zase: „Františku, chceš kafe?“ „Nechci!“ Stejně jsem mu to kafe uvařila, ale on ho vylil a uvařil si svoje. A najednou řekl: „Už jsem tě vytrestal dost, pojď ke mně.“ Věděla jsem, že to řekne. To, co se dělo předtím, byla taková naše hra, která k tomu manželství prostě patřila. Všechno jsme si pak vyříkali a život šel spokojeně dál.

Vy jste nevidomá od dětství?

Jako malá jsem celkem dobře viděla na jedno oko, ale na druhé vůbec. Narodila jsem se mamce už v sedmém měsíci těhotenství, v nemocnici mě dali do inkubátoru a pustili do něj víc kyslíku, než se mělo. To mi poškodilo zrak. V první třídě jsem tahala těžké schůdky, abych si našla něco ve skříni, i když jsem věděla, že to nemám dělat. Popraskaly mi od toho žilky v očích a musela jsem s tím na operaci do nemocnice v Olomouci. Tam se to stalo. V nemocnici se zrovna malovalo, byl den návštěv, prostě všude chaos. Utekla jsem ven, i když jsem měla na očích obvazy. Vůbec nevím, jak se mi to mohlo povést, ale nikdo si toho nevšiml. Před nemocnicí v parku jsem si strhla obvazy z očí a podívala jsem se do sluníčka. V té chvíli jsem oslepla úplně. Slyšela jsem, jak mě volají moji rodiče, kteří za mnou zrovna přijeli na návštěvu a hledali mě. Za nimi už jsem šla s nataženýma rukama, podle hlasu. Dodnes mě mrzí, že jsem tehdy udělala takovou hloupost.

Tak něco veselého na závěr. Mají nevidomí svůj specifický humor?

Ale jistě! Třeba když se nás sejde víc v parku. Povídáme si, různě se promícháme a naši psi taky. Najedou se někdo lekne: „Kde mám svého psa?“ Nato mu ostatní řeknou: „Až odejdeme, vezmi si toho, který tu zbyde.“

Text a foto: Josef Musil Elnorsen

(Vyšlo v Týdeníku Táborsko č. 38, 23. září 2009)

Jihočeské týdeníky najdete  ZDE.