Ladislav Babica: Říkají mi Kroc a jsem za to rád
TÁBOR – Když se rodilých Táboráků zeptáte, kdo v jejich městě prosadil auta, nejspíš odpovědí, že Kroc. Josef Kroc (1897 – 1967) totiž prodával a opravoval automobily už od roku 1925 ve své firmě na Budějovické ulici poblíž Frankovy tiskárny. O šest let později koupil od statkáře ze Želče dům a dvůr na stejné ulici v čísle 724 a zařídil si tam autodílnu. V těchto prostorách firma sídlí i dnes. V roce 1937 Josef Kroc k autodílně dostavěl obchod s kancelářemi a svou firmu tam zcela přesunul. Také nechal v Táboře vybudovat tři výdejní stroje na pohonné hmoty – před svým obchodem, na Křižíkově náměstí a na Píseckém rozcestí. V roce 1949 mu byla firma znárodněna. Jeho dědicové teprve roku 1992 získali objekty zpět, ale zcela zpustošené. Opravili je a ještě téhož roku na podzim v nich Ladislav Babica (vnuk Josefa Kroce) ve spolupráci se svým strýcem Josefem Krocem mladším firmu obnovili pod názvem Autoslužby Kroc. Provádějí opravy všech typů aut, pneuservis, čištění a mytí vozidel a prodávají náhradní díly a příslušenství. Ve firmě nyní pracuje šest pracovníků a vede ji Ladislav Babica (56).
Kdybyste měl jedním slovem charakterizovat svého dědu, které by to bylo?
Pohodář. Já ho zažil jen ve svých dětských letech, protože když zemřel, bylo mi třináct. Pamatuju si ho jako veselého člověka, který měl rád lidi. A to i přesto, že když mu jeho zavedenou firmu komunisté znárodnili, odešel z ní jen s pláštěm přes ruku a potom až do konce života pracoval jako prodavač v Mototechně. Právě ten jeho plášť jsem si pověsil v kanceláři na památku.
Proč vlastně podnikal v oblasti prodeje a servisu automobilů?
Měl rád techniku a byl na svou dobu moderní. Narodil se ve Stupně u Rokycan, v Táboře si našel děvče, začátkem 20. let se do Tábora přestěhoval a oženil se tu. Pak si založil firmu právě s tímhle zaměřením, i když tehdy jezdilo po silnicích málo aut, natož v Táboře. Předpokládal, že se automobilový průmysl rozvine. Byl hodně předvídavý a nebál se. Odvahu měli Krocovi ze Stupna v krvi. Mnoho jich odešlo za lepším životem do Spojených států a žili v té době v Chicagu. Nejslavnější z rodu je Ray Kroc. Ten se v 50. letech spojil s bratry McDonaldovými, kteří v Kalifornii provozovali rychlé občerstvení, jejich firmu pak odkoupil a vybudoval z ní ohromný celosvětový řetězec McDonald’s.
Od vaší firmy se nachází o několik domů dál dvůr se soškou auta nad vjezdem. Ten taky patřil firmě Kroc?
Ne, tam za první republiky sídlila firma Benedikt. Oni prodávali pragovky a můj děda škodovky. Oba se uživili. Dědova firma byla v Táboře tak proslulá, že jsem zachoval její původní název, i když se jmenuju jinak. Tady se odedávna říkalo u Kroců a Táboráci na to nezapomněli po celých 43 let, co firma neexistovala. I dneska mě lidé oslovují „pane Kroc“, a dokonce i mého syna Lukáše, který tu pracuje. Nevyvracím jim to, vlastně mi to dělá radost. Dodnes žijí pamětníci, kteří se u dědy vyučili. Ti se k nám chodili dívat, když jsme firmu obnovovali.
Na Josefa Kroce tedy vzpomínají rádi?
Ano a nejen oni. Děda byl v Táboře oblíbený. Angažoval se jako sokol, baráčník a byl vůbec veřejně činný. V roce 1933 se vydal s místními sokoly na světový technický veletrh do Chicaga. Nejen že tam navštívil svoje příbuzné, ale hlavně poznal, jaké jsou trendy v automobilovém průmyslu. Prohlédl si tam ochody s novými vozy i ojetinami a benzinové pumpy. Dokonce se zúčastnil prohlídky Fordových závodů v Detroitu. Nadšeně si zapsal, že tam před zraky diváků přímo rostly vozy montérům pod rukama. V chicagských autoservisech zase poprvé viděl umývací linky. Určitě se pak snažil tyhle zážitky ve svém podnikání nějak zužitkovat. V době největšího rozmachu měl kolem padesáti zaměstnanců. Z nich je dneska patrně neznámější jeho účetní, Žid Karel Goldstein, otec Hany Jančíkové, která vede sdružení Hadasa na památku táborských Židů. Pana Goldsteina děda zaměstnával i za války.
Jak to dokázal zařídit?
Byl v tom kus štěstí i odvahy. Vím to samozřejmě už jen ze vzpomínek. Pan Goldstein pracoval u dědy od roku 1927. Ve firmě ho měli rádi. Za protektorátu mu spolupracovníci fasovali maso na potravinové lístky jeho rodiny, aby dostal větší porce. Můj děda proti tomu nic nenamítal, a dokonce se sám s panem Goldsteinem dělil, když se mu povedlo sehnat mouku, ovoce a jiné potraviny. Aby tehdy živnostník směl zaměstnávat Žida, musely být splněny tři podmínky. Žid musel ve firmě pracovat nejpozději od chvíle, kdy se nacismus dostal k moci. Dále musel být pro firmu nepostradatelný. A firma musela být důležitá pro válku. I tahle podmínka byla splněna, protože dědovu firmu zabral wehrmacht a dával do ní opravovat vozy jak pro SS, tak pro SA.
To se ale pan Goldstein musel dostávat do kontaktu s nacisty…
A já myslím, že to pro ně nebylo příjemné, když museli jednat se Židem. Do firmy jezdil dokonce Albert Göring, bratr nacistického pohlavára Hermanna Göringa. Za války ho udělali exportním ředitelem v mladoboleslavské Škodě. Jakmile se Göring ve firmě objevil, děda hned poslal pana Goldsteina, aby ho obsloužil právě on, označený Davidovou hvězdou na obleku. Göring nakupoval benzin a olej na úvěr. Prý mu bylo jedno, kdo ho obsluhuje. Hlavně že za něj Škodovka všechno zaplatila. Panu Goldsteinovi tedy i v tomto případě všechno v účetnictví sedělo, ale bohužel musel v roce 1944 firmu opustit. Poslali ho do židovského sběrného tábora Hagibor v Praze a pak do Terezína. Až do konce války děda rodině pana Goldsteina z vlastní vůle platil měsíčně 800 korun, aby jim pomohl ten špatný čas přežít.
Jak se Josefu Krocovi podnikalo po válce?
Chtěl rozšířit firmu a vzal si na to dva úvěry. Předpokládal, že se automobilový průmysl po válce obnoví a poroste. Ke škodovkám si přibral i zastoupení firmy Harley Davidson. Jenomže nedostal šanci, aby sny uskutečnil. Komunisté mu firmu sebrali. Jediné, co mu nechali, byly ty úvěry. Splácel je až do smrti a pak ve splátkách pokračovaly jeho děti.
Je něco, co jste od svého dědy při podnikání přejal?
Tři moudré věci, které on sám prosazoval. Za prvé mít jako základ firmy vlastní rodinu. Takoví lidé zpravidla táhnou za jeden provaz. To se nám povedlo – dneska tu kromě mě pracuje taky moje manželka jako účetní a dílnu vede syn, který se tu i vyučil. Rád bych mu časem firmu předal a v skrytu duše doufám, že i on do ní pak zapojí svoji rodinu. Druhá dědova rada byla, přijít s nějakou službou dřív než ostatní. Jeho snem bylo mít mycí linku. My jsme ji při znovuzrození firmy vybudovali a byli jsme první v Táboře, kdo ji měl.
A ta třetí rada?
Dělat práci precizně a být k zákazníkům poctiví. I to se nám myslím daří. Za 18 let, co podnikáme, si ještě nikdo nestěžoval, že by se mu při údržbě auta něco ztratilo. A že jsme toho už ve vozech našli! Zlaté hodinky, prstýnky, platební karty, peněženky, foťáky, dokonce zbraně a jeden a půl milionu v hotovosti. Pravda je, že stálí zákazníci nám už natolik důvěřují, že si ledacos v autě nechávají, i když každému z nich říkáme, aby si z vozidla všechno vzal. Ale měli jsme tu i kuriozitu z opačného konce. Zákazníka, který byl krajně nedůvěřivý, aby mu mechanik naschvál nevyměnil nějakou součástku. A tak si na všechny autodíly namaloval svoji značku. Když jsme vůz rozebírali, sázeli jsme se, jestli bude mít označený i palec pod víčkem rozdělovače. A měl.
Který zákazník vám udělal největší radost?
Kníže Schwarzenberg – už tím, že si nás vybral. Nechal si u nás připravovat svou audinu před honem u hraběte Wratislava z Dírné. Byl velice srdečný, veselý, a když si auto odvážel, dal mi jako pozornost láhev vynikající whisky.
Josef Musil Elnorsen, foto -jm-
(Vyšlo v Týdeníku Táborsko č. 21, 26. května 2010)
Týdeníky Táborsko, Milevské noviny, Písecké postřehy a Strakonicko najdete ZDE.