Jiří Vlach: Jsem rád, že se táta dožil listopadu 1989

 TÁBOR – Táborskou firmu Vlach textil, jejíž známá prodejna se nachází proti hotelu Palcát, v současnosti vede Martin Vlach s Josefem Kolářem. Prodávají koberce, PVC a klasické textilní zboží jako metráž, ložní prádlo a záclony. V obchodě pracují také tři prodavačky a je tam i umístěno zakázkové krejčovství. Rodině Vlachových však tento obchod čtyřicet let nepatřil. Jak to vlastně bylo, jsme se zeptali Jiřího Vlacha (69), který se svým otcem a bratrem Milošem firmu přebíral zpět.

Kdo z rodu Vlachových firmu založil?

Můj táta, pan Ervin Vlach, který by se letos dožil sta let. Pocházel z vesnice Pecínov u Nového Strašecí a jeho tatínek byl cestářem. Vyučil se obchodním příručím v Českých Budějovicích u firmy Sadovský, ale proč si potom k podnikání zvolil právě Tábor, to bohužel nevím.

Odkdy v Táboře podnikal?

Od konce třicátých let. Nejdřív si pronajal prodejní plochy v Palackého ulici, na rohu proti dnešní ČSOB. Pak v roce 1946 odkoupil od rady Langa proluku na ulici 9. května mezi domem, kde se říkalo U Jelena, a domem, ve kterém je dnes knihkupectví Orion. Rozhodl se, že si tam vybuduje svůj vlastní obchod a vzal si na to takzvaný poválečný úvěr od Živnostenské banky. Na pět a půl procenta, se splatností patnáct let. A to mu banka dokonce dala na rok odklad splátek. Firma architekta Ješe mu pak za dva roky postavila jednopodlažní dům se suterénem. Kolaudace se konala v prosinci 1948. Táta zaměstnával sedm prodavaček, aranžéra a učně.

Tehdy ještě směl provozovat živnost?

Ano, ale ne nadlouho. Už při kolaudaci se dozvěděl od úředníků místního národního výboru, že v objektu musí uvolnit prostory pro kancelář Akčního výboru Národní fronty. Zároveň mu nařídili, že bude v budoucnu muset přistavět dvě nebo tři patra, to už nevím přesně, jinak zaplatí sankci. Než se tahle věc stačila vyřídit, přišel rok 1951 a obchod mu znárodnili. Prostory zabral národní podnik TEP Písek, který se později jmenoval Textil České Budějovice. Otce poslali pracovat do centrální rozdělovny podniku, ta sídlila v suterénu táborské polikliniky. Potom pracoval jako hospodář v hygienické stanici v nemocnici a pak ve firmě, která prováděla pokládky PVC a protektorování pneumatik. V důchodu ještě nějaký čas chodil na noční směny na benzinovou pumpu.

Jak se smiřoval s tím, že už mu jeho obchod nepatří?

Věřím, že to pro něj byla osobní tragédie. On dokonce ještě předtím, než mu místní úředníci nařídili, že má pro ně časem přistavět další patra na domě, měl v plánu tato patra opravdu postavit, až na to vydělá. Chtěl ty prostory pronajímat. Dopadlo to úplně jinak, ale na nic si nestěžoval. Pokorně přijal úděl znárodněného živnostníka a pracoval, kde mu režim přikázal, protože měl rád svou rodinu a věděl, že ji musí uživit.

A kdo vlastně splácel úvěr bance?

Táta. A to i přesto, že už nesměl podnikat. Komunisti mu totiž postavený dům ponechali ve vlastnictví. V roce 1956 mu ho dekretem vyvlastnili, a tím umořili zbývající splátky úvěru.

Mluvilo se u vás doma o tom, že pokud se změní politické poměry, vezmete si obchod zpět?

Ne, tomu nikdo nevěřil. Táta vůbec nedoufal, že by se mohl dožít konce vlády KSČ.

Sedmnáctý listopad 1989 vás tedy překvapil?

To opravdu ano. Byl jsem hned na první demonstraci na Václaváku, která se konala v pondělí 20. listopadu. Já totiž od čtyřiašedesátého bydlel a pracoval v Praze. Okamžitě jsem volal tátovi, co se v Praze děje a on u toho chtěl být. Bratr Miloš ho tedy přivezl na středeční demonstraci. Táta obtížně chodil, a tak mu u nějakého řeznictví dali hodní lidé židličku, aby se mohl posadit a poslouchat. Nejbojovnější projev měl toho večera Valtr Komárek. Dobře jsme věděli, že v šedesátých letech působil na Kubě jako poradce Fidela Castra. A tenhle člověk začal na Václaváku prohlašovat: „Komunismus musí přijít tam, kam patří – na dno propadliště dějin!“ Můj táta kroutil hlavou a říkal: „Tohle není možný...“

Dožil se restituce?

Ano, ve svých 81 letech.

Kdy jste otevřeli znovu pod jménem Vlach textil?

V září 1991. O něco později jsme nechali zrekonstruovat průčelí obchodu, které bylo značně ošuntělé, a obchod konečně začal připomínat doby, než ho táta musel opustit. Já jsem se hned od Nového roku natrvalo přestěhoval do Tábora. Protože bratr i já jsme předtím působili v jiných oborech, táta nás s chutí učil zbožíznalství. Rád sedával v obchodě na židli, pozoroval cvrkot a trochu popoháněl prodavačky. Docházel do firmy, dokud mu to zdraví dovolilo, ještě asi pět let. Zemřel v roce 1997. Firmu jsme společně vedli s mým bratrem Milošem.

Neuvažovali jste o přistavění pater na dům?

Na ně táta pomýšlel hned, jakmile se znovu ujal firmy. V roce 1992 už jsme měli jistotu, že se nám daří, a tak jsem došel s tátou a bratrem do Komerční banky, že bychom si na výstavbu pater chtěli vzít úvěr. A teď pozor. Nabídli nám úvěr na 16 a půl procenta s povinností splatit ho už za čtyři roky! Odkad splátek – žádný. Vzpomeňte si, za jakých podmínek můj otec dostal úvěr od Živnostenské banky po válce. To je kontrast, co? Když jsem propočítal, jak by se naše hospodaření vyvíjelo, kdybychom přistoupili na takové splátky, vyšlo mi, že bychom za čtvrt roku zkrachovali. Úvěr jsme si tedy nevzali a patra dodnes nestojí. Místo toho jsme z vlastních prostředků opravili vnitřní zařízení objektu. Na konci 90. let jsme si vzali ještě jednu půjčku, tentokrát od IPB, a vybudovali jsme dvě nové prodejny, které mají vchod z Budějovické ulice.

Co je podle vás největším problémem pro drobné podnikatele v Táboře?

Předně si myslím, že ze strany státu žádná proklamovaná podpora drobných podnikatelů neexistuje. Spíš přibývá administrativy a různých byrokratických zákonů, které se ještě navíc často mění. Pokud se týká Tábora, značně se tu snížila kupní síla obyvatel tím, že z města odešla armáda do Mladé Boleslavi. Další potíž je zavedení drahých parkovacích automatů, které nasměrovaly zákazníky z blízkých obcí na parkoviště před supermarkety, kde se za parkování neplatí. Domnívám se, že doba placeného parkování v centru města by měla být maximálně do 16 hodin, což by přineslo oživení v podvečerním čase. Řada obchodů a obchůdků v Táboře se nám totiž proměnila v herny. Myslím, že i příliv asijských obchodníků do centra města vykonal svoje. Jedině tito obchodníci můžou hovořit o podpoře drobných podnikatelů ze strany státu – ten si jich totiž příliš nevšímá. V cenách nejen obuvi a textilu, ale i spotřební elektroniky se jim dá těžko konkurovat a bohužel ne každého zákazníka zajímá především kvalita. Musím naopak říct, že ve své době jsme otevření obchodního domu Dvořák nijak zásadně nepocítili.

Jaké plány má firma Vlach do budoucna?

Kdesi jsem četl, že drobní podnikatelé dneška by se měli zaměřit spíš na luxusní zboží. Myslím, že taková specializace je vhodná třeba v Praze nebo v jiných velkých městech, kde je po luxusním zboží větší poptávka. Abychom firmu udrželi, bude asi nutná kombinace luxusu a standardu. S tím si ale budou muset poradit Martin a Pepík, kteří dnes firmu vedou. Já i bratr jsme v důchodu a držíme klukům palce.

Zažil jste v obchodě i nějakou veselou historku z podnikání?

Jedna mi utkvěla v paměti. Nevím, jestli vyzní vesele, ale myslím, že má něco sebe. Den před Štědrým dnem jsem v obchodě chytil zloděje, jak si do batohu cpe vlněné předložky. Rychle jsem zamkl obchod a chtěl jsem, aby mi ukázal obsah batohu. Co ukradl, to vrátil a prosil, abych nevolal polici, že je právě propuštěný z vězení na podmínku a nechce být o Vánocích ve vazbě. A tak jsem ho pustil, ale musel mi slíbit, že už nikdy náš obchod nenavštíví. Doufám, že ten slib dodržuje.

Josef Musil Elnorsen

(Vyšlo v Týdeníku Táborsko 4. srpna 2010)  

Týdeníky Táborsko, Milevské noviny, Písecké postřehy a Strakonicko najdete ZDE.