Jan Setunský: Moji předci měnili tvář Tábora 110 let

TÁBOR – Na věhlas podnikatelského rodu Setunských dnes v Táboře odkazuje už jen obchod Potraviny JaS vedle hotelu Slávia u nádraží. Tento hotel nechal postavit právě táborský podnikatel Jan Setunský. Obchody, které sídlí v přístavbě u hotelu, vede od roku 1991 jeho pravnuk stejného jména se svou ženou Světlanou. Ihned mě upozornil, že přístavbu vybudoval jeho dědeček Václav v roce 1916 na místě bývalého skladiště. Velkým koníčkem Jana Setunského (62) je totiž historie jeho rodu.

Odkdy rod Setunských žije v Táboře?

Na to jsem našel odpověď v knize Staré domy a rodiny táborské od Karla Thira. Ten uvádí, že v roce 1685 přijal městské právo hostinský Jakub Setunský a jeho žena Dorota. V roce 1692 se na nějaký čas odstěhoval bez újmy městského práva do Nového Etynku neboli Včelnice, aby, jak píše Thir, „tam svého štěstí zkusiti mohl“.

Proč odešel zrovna do Včelnice?

Domnívám se, že za to mohla soška černé madony, kterou roku 1662 Včelnici věnovala hraběnka Hippolita Gräfin z Lodronu. Soška byla přesnou kopií zázračné sošky Panny Marie z Altöttingu a hraběnka podle ní přejmenovala Včelnici na Nový Etynk. Křesťanská obec v krajích českých pak začala Etynk vnímat jako požehnané místo. A právě proto tam asi chtěl zkusit štěstí i Jakub Setunský se svou ženou. Otevřeli si tam společně pekařství. Jak jsem zjistil, rodokmen Setunských dál pokračuje dvěma rodinami pekařů a dvěma rodinami soukeníků, vždy v Novém Etynku. Další soukeník Jan Nepomuk Setunský už je doložený z Tábora, stejně jako jeho syn Jakub.

Kdo tedy stál na začátku úspěšné řady podnikatelů Setunských v Táboře?

Můj prapradědeček Jakub. Narodil se roku 1809 a coby řemeslnický tovaryš vandroval po Čechách, Moravě a Rakousku. Jako památku na jeho tovaryšská léta uchovávám jeho vandrovnickou knížku z roku 1827. V Táboře pak Jakub vlastnil hospodu. Roku 1842 se mu narodil syn Jan, tedy můj praděd, a ten se po vzoru svého otce stal hostinským. Bydleli v čísle popisném 46 na Klášterním náměstí. V roce 1872 přikoupili vedlejší dům číslo 47 a zřídili tam také hostinec. A protože v domě kdysi bývala lékárna, nazvali ho Na Staré lékárně. Dneska je ten dům v majetku města Tábora a někdejší hospodu nezapře – je v něm školní jídelna.

Jakubův syn Jan byl z celého rodu nejúspěšnější?

Myslím, že ano. Po svém otci zdědil velkou podnikavost. Být pouze hostinským mu nestačilo. V poslední třetině 19. století v Táboře na Novém městě probíhala velká výstavba a Jan zakoupil pozemky u nádraží na tehdejším Riegerově náměstí, které se dneska jmenuje Husovo. Koncem 70. let tam začal stavět hotel. Stavbu dokončil v roce 1892. Hotel byl nájemní a přiléhala k němu budova pošty, kterou Jan také nechal postavit a kde rodina Setunských bydlela. Zároveň koupil pozemky v Čekanicích u Tábora a vybudoval na nich cihelnu. A kromě toho si založil velký obchod se stavebními materiály. Na svých vizitkách uváděl, že prodává, cituji: „Suché měkké i tvrdé dřevo stavěcí i k palivu, fošny, prkna, latě, šindele, cihly ke zdivu, tašky, dlaždice, vše z vlastní cihelny, též šamotové výrobky a tašky cementové, výrobky z kameniny a vůbec vše do oboru stavebního spadající.“ Provozoval také zasilatelství, které zřídil ve dvoře nynějšího hotelu Slávia, kde se nacházely sklady stavebního materiálu a paliv, povozy, stáje a později garáže.

On se také hodně angažoval v místním společenském životě…

Jistě. Tehdy se slušelo, aby se dobrý podnikatel zapojil do veřejného života. Můj praděd Jan od mládí aktivně sportoval, proto se zapojil do Sokola a pomáhal jeho místní organizaci i jako podnikatel. Angažoval se v řízení města a dopracoval to až do funkce náměstka starosty, velectěného doktora Aloise Kotrbelce. K vlastenectví a Sokolu vedl i svoje děti. Jeho nejstarší syn Václav, který se narodil roku 1874, nechyběl u žádné sportovní ani hudební akce. A také hrál dobře na jihoslovanské tamburašské nástroje brač, bisernici a další.

Jak se k nim dostal?

Díky svému radikálnímu češství. V Praze studoval akademii s právnickým zaměřením, ale po večerech chodil strhávat rakouské orlíčky z úředních budov. Jednou ho při tom chytli nebo ho někdo udal, to už přesně nevíme, a skončilo to tvrdým trestem. Zakázali mu studovat v celé monarchii. Nakonec mu trest zmírnili, že nesměl studovat „jen“ v Čechách a na Moravě. Odešel tedy na studia do Innsbrucku. Ve škole měl spolužáky Jihoslovany a zamiloval si jejich lidovou hudbu. A protože byl hudebně nadaný, naučil se brzy hrát na různé druhy tamburašských nástrojů. Pak se společně s kamarádem z Tábora Otakarem Pivoňkou stal zakládajícím členem Tamburašského spolku českých hudebníků při pražské Slavii, což bylo slovanské vlastenecké sdružení. Hráli po celé vlasti a slavné vystoupení měli v roce 1891 na Jubilejní zemské výstavě v Praze. Čtvrtého června následujícího roku zahráli v Táboře. Jejich hudba se natolik líbila, že místní nadšenci podle jejich vzoru založili podobný orchestr a Václav jim po nějaký čas dělal kapelníka.

Václavův otec Jan za svého aktivního života vytvořil velký majetek. Jak s ním pak naložil?

Než v roce 1925 zemřel, rozdělil majetek mezi svoje děti. Domy na Starém městě odkázal svojí dceři Marii. Hotel s povoznictvím, zasilatelstvím, skladem a prodejnou stavebních hmot a paliv převzal jeho syn Václav. A cihelnu s pozemky v Čekanicích dal synu Jaroslavovi.

Všichni tito lidé v podnikání pokračovali?

Marie ne. Ta domy na Starém městě prodala ještě za první republiky. Vdala se za pražského soudce a odstěhovala se za ním do Prahy. Jaroslav, majitel cihelny, podnikal, ale zemřel v roce 1930 dost nešťastným způsobem. Prý snědl kachnu, která nebyla čerstvá, přiotrávil se a zemřel na srdeční slabost. Pozemky v Čekanicích pak zdědila jeho sestra Marie, která je postupně rozprodala, zatímco cihelna připadla Václavovi. Václav tedy až do roku 1948 provozoval cihelnu, hotel a zasilatelství. S chodem cihelny mu pomáhal jeho nejstarší syn Jan, tedy můj otec. V roce 1945, hned po válce, cihelnu převzal a kromě ní si založil stavební firmu s názvem Jan Setunský, civilně autorizovaný stavební inženýr. Zasilatelství v té době vedl jeho bratr Miroslav.

To už se ale blížil únor 1948…

Toho roku bylo v únoru nezvyklé teplo. Můj otec zrovna získal zakázku na vyčištění koryta potoka v Milevsku a nabral sezonní pracovníky, aby práci odvedl co nejrychleji, dokud bylo pěkné počasí. Náhle přišel převrat a s ním první vlna znárodňování. Komunisté nejprve znárodňovali všechny podniky nad padesát zaměstnanců. Otec, který zaměstnával běžně do dvaceti lidí, měl v té době ve firmě díky brigádníkům 51 pracovníků. A tak mu podnik znárodnili hned toho roku. Znárodněn byl i hotel a domy v blízké Chocholouškově ulici. Otec je sice postavil, ale patřily jeho příbuzným a on tam bydlel. Znárodňující úředníci však zjistili, že v nich má uskladněné rádio a jízdní kolo, které vedl jako takzvané „dékápé“. Podle toho rozhodli, že i tyto domy sloužily k podnikání a znárodnili je. Zasilatelství samozřejmě také připadlo státu. Dopravní prostředky, které tam měl můj strýc Miroslav, si převzalo ČSAD. A tím roku 1948 skončilo podnikání Setunských v Táboře.

Jak dlouho jejich podnikatelská éra trvala?

Pokud vezmeme za počátek činnost mého prapradědy Jakuba, pak rod Setunských v Táboře nepřetržitě podnikal přibližně 110 let. Myslím, že se jako podnikatelé neměli za co stydět a mohli by být dobrým příkladem i dnešku.

Josef Musil Elnorsen 

Foto: Jan Setunský nejstarší, historické foto z doby kolem roku 1885

(Vyšlo v Týdeníku Táborsko č. 38, 2010)

Týdeníky Táborsko, Milevské noviny, Písecké postřehy a Strakonicko najdete ZDE.