Dušan Václavík: Každého vystrašíme. I potěšíme

TÁBOR – Obrovský pavouk se přede mnou spustil od stropu. Leknutím jsem uskočil. A to mě o několik vteřin dříve spolumajitel táborského Strašidelného podzemí Dušan Václavík upozornil: „Teď vám tam spustím pavouka!“ Dokonce i jeho žena Ivana, která mě podzemím prováděla, se vzápětí něčeho lekla, přestože některé atrakce sama vytvořila. Manželé Václavíkovi se totiž rozhodli, že pod svým soukromým Muzeem starých časů vybudují destinaci hrůzy. Zatímco v muzeu se návštěvníci potěší starodávnými exponáty, o několik metrů níže si zjitří emoce příjemným strachem. Když budou mít štěstí, vybafne na ně opravdové strašidlo. I na mě vybaflo, ale hned zmizelo, a tak jsem si povídal s Dušanem Václavíkem.

Byl jsem první, kdo se obřího pavouka lekl?

Ne, už tu byli i jiní polekaní. A ti si při tom i pořádně zaječeli. Zrovna nedávno dvě maminky se svými malými dcerami. Spustil jsem pavouka a hned jedna maminka začala křičet. Za chviličku se k ní přidala i druhá a obě holčičky. Pak vyběhly do vstupních prostor a tam tak dlouho ječely, až se dosyta vyječely. Jekot byl slyšet až na ulici a lidé, kteří zrovna šli okolo, uznale pokyvovali hlavami. Maminky s dětmi si pak v klidu prošly celým podzemím a vyšly ven spokojené.

Křik se od vás tedy ozývá?

Jenom občas. Jednou měl jít na prohlídku takový už velký klučina, nejmíň dvanáctiletý. Najednou v podzemí někdo vyjekl. Kluk se začal hrozně bát a nechtěl tam. Zároveň mu to ale bylo přede mnou trapné. Chápavě jsem řekl: „Za to se nemusíš stydět, já se dole bojím taky. Jestli nechceš, tak tam nechoď.“ Pomalu se uklidnil a nakonec si podzemí se zájmem prohlédl. Úplně největší legrace je s holkami ve věku kolem deseti let. Ty se strašně bojí a piští už předem, ale zároveň jsou ohromně zvědavé. Když pak vycházejí ven, je na nich vidět, jak jsou spokojené, že překonaly svůj strach.

Měli jste tu i návštěvníky, kteří se vůbec nebáli?

Každý se bojí. Někdo víc, někdo míň. Nejmíň vyplašené jsou ale děti v předškolním věku. Ty se totiž na všechno ještě umějí dívat pohledem žasnoucího objevitele. Vzpomínám si na tříletého chlapečka, který nadšeně tahal za rukáv svou vystrašenou maminku a chtěl si všechno důkladně prohlížet znovu a znovu. Naše atrakce jsou sice děsivé, ale jde z nich laskavý strach. A ten dokáže člověka potěšit. Mnohem horší je zákeřné zlo, které se na lidi hrne z televize.

Dodávají si návštěvníci navzájem odvahu?

Dělají to tak. Jednoho dne večer přišel dokonce hlouček dětí, které si návštěvou podzemí chtěly splnit oddílového bobříka odvahy. Dolů sestoupily v řadě za sebou. Najednou se dítě vepředu začalo bát. Uteklo tedy na konec řady a na jeho místě se začal bát někdo jiný. A ten po chvilce utekl taky dozadu. Stejně to udělali všichni ostatní. Tímhle způsobem děti prošly celým podzemím a ještě se vzájemně strkaly do zad, aby nikdo zbytečně nezastavoval. Když vyšly ven, strach z nich spadl a začaly machrovat, že si to projdou ještě jednou. Řekl jsem jim: „Klidně, ale každý půjdete sám.“ A najednou zájem opadl.

Jak často se u vás zjevuje strašidlo?

To ani já nevím. Zatím se mi podařilo zjistit, že je ve své strašidelnosti docela ohleduplné. Zjevuje se jen tomu, o kom ví, že ho nevyleká k smrti.

Kdy vás napadlo vybudovat strašidelné podzemí?

Hned, když jsme s manželkou poprvé vstoupili do starého sklepení pod muzeem. Ze všech potemnělých koutů sálalo tajemno. Postupně jsme vymýšleli postavy a interiéry, které by se do té zvláštní nálady hodily. Snažíme se, aby naše nápady měly i vtip. Velký úspěch zaznamenal třeba náš děsivý stroj zvaný omlazovač, který ze starých bab mele krásné dívky, přičemž z jednoho jeho otvoru jakoby vytékají zbytky starých tělesných orgánů. Žertem říkáme, že středověcí felčaři takhle prováděli liposukci.

Máte nějakou vyloženě táborskou specialitu?

Kata Jíru. To byl vyhlášený táborský kat. V jedné kobce jsme ho ztvárnili při jeho děsivé práci. V podzemí ale máme i atrakce, které neděsí. Třeba zlatý poklad nebo bílou paní. Víc neprozradím, jelikož ke správnému strachu patří očekávání neznámého.

Je některá z vystavených kostí opravdu lidská?

Kdepak, všechno jsou to kravské kosti. Jeden řezník nám totiž daroval celou kostru krávy. Pak jsme ji sušili na střeše naší chaty a kolemjdoucí z ní nemohli odtrhnout zrak.

Nebojíte se, že svým konáním popudíte opravdové duchy?

Už jsme si ověřili, že zdejší duchové nás tolerují a snad nám jsou nakloněni. Jak jinak by se mohlo stát, že máme tolik milých sousedů, kteří se u nás rádi zastavují na kus řeči? Fandí nám i pracovníci nedalekého infocentra a propagují nás. Vždyť turisté i sami Táboráci jsou rádi, že také díky nám je na historickém centru města nějaká legrace.

Viděli už jste někdy skutečného ducha?

My ne, ale zdejší starousedlíci ano. Vyprávěli nám, že nedaleko odtud prý býval hřbitov pro zemřelé děti. Traduje se, že někdy se dvě děti zjevovaly na schodišti nahoře v domě. Seděly vedle sebe, zahalené ve středověkých kápích.

Proč jste muzeum s podzemím otevřeli právě v domě za kostelem na Žižkově náměstí?

Náš syn tam měl před časem pronajaté prostory pro obchod s hudebními nástroji. Pak s podnikáním skončil, ale nájemní smlouvu měl uzavřenou na několik let dopředu. Bylo nám líto zajímavé prostory nevyužít. Manželka i já máme rádi starodávné věci, a tak jsme se rozhodli založit muzeum, kde bychom vystavovali předměty, které člověka pohladí po duši.

Dříve tam ale bývalo Muzeum šití…

To byl náš první projekt, protože manželka ráda šije na starých mechanických strojích a několik jich má. Jenomže se stávalo, že jakmile pánové uviděli nápis Muzeum šití, řekli svým manželkám: „Tohle není nic pro mě, počkám na tebe venku.“ Proto jsme začali místnost zaplňovat dalšími starými předměty, na jejichž existenci si návštěvníci pamatují třeba od svých prababiček. A abychom příjemné vzpomínání umocnili, manželka sama vytvořila několik figurín stařečků a stařenek. Nakoupili jsme do nich jenom nohy.

Nohy se dají koupit samostatně?

Není to těžké. Když třeba někdo ruší obchod s módou, rád prodá i končetiny z figuríny. Mnohem těžší pro mě bylo, když jsem si jednou musel jít pro ženské nohy na poštu. Jedna paní se smyslem pro humor mi je poslala zabalené v průhledném igelitu a do jejich rozkroku nalepila cedulku s mou adresou. Zaměstnanci pošty pak byli zvědaví, jak vypadá člověk, který si něco takového objednal. Předávali mi zásilku s tázavými pohledy a snažili se potlačit smích. A to jsem ještě musel ty nohy pronést přes halu plnou lidí.

Co lidé ve vašem muzeu nejvíc obdivují?

Řekl bych, že originální zubní vrtačku na šlapací pohon. Vypadá jako kolovrat. Dokonce tu byl jeden pán, kterému přeběhl mráz po zádech, jakmile ji uviděl. V dětství mu zubař vrtal zuby právě takovou vrtačkou a děsně to bolelo. Ten pán pocházel odněkud z Ukrajiny, kde na vesnicích prý zubaři podobné vrtačky používali ještě po druhé světové válce. Brr… Většinou tu ale slyšíme mnohem příjemnější vzpomínky. Díky nim se občas dozvíme, k čemu kdysi sloužil předmět, který vystavujeme. Sehnali jsme třeba zvláštní starodávné nůžky zakončené úzkým kolečkem. Lámali jsme si hlavu, co se jimi mohlo stříhat. Až přišel pán a poučil nás, že si jimi kuřáci stříhali viržinka.

Je o váš projekt takový zájem, jaký jste předpokládali?

Vypadá to nadějně. Čekáme na začátek turistické sezony, kdy celý Tábor ožívá. Donedávna jsme měli na zkoušku otevřenou jen část expozice a lidé už tehdy k nám chodili se zájmem. Od 1. dubna jsme otevřeli expozici celou. Podzemí jsme rozšířili na dvě patra a exponáty budeme průběžně obměňovat. Naše strašidla i starodávné předměty se těší na Táboráky i přespolní každý týden od úterka do neděle od devíti do 17 hodin.

Text a foto Josef Musil Elnorsen

Vyšlo v Týdeníku Táborsko č. 14/2011, 7. dubna 2011  

Jihočeské týdeníky najdete ZDE.