Až na dně

Potkali jsme se na ulici. Kdysi dávno podnikatel, jemuž se dařilo, dělal práci která ho bavila, přinášela uspokojení a zajišťovala slušné příjmy. Všichni je známe. Jsou to typy sršící energií, sebevědomí mají na rozdávání, žijí jiným tempem a jsou prostě jinde. A zapomínají na úsloví, jednou jsi nahoře, jednou dole.

Unavený, vyčerpaný člověk, kterému nic nevychází. Nezaplatili mu velkou částku (je jedno proč). Nakoupil, z části na dluh, materiál na realizaci zakázky a teď nemá peníze. Naopak, spoustu jich dluží, dodavatelé se sním začínají soudit. Živnost zabalil, je registrovaný na úřadu práce jako nezaměstnaný. Práci si hledá, ale tak nějak vlažně, protože nevěří, že by něco někde mohlo fungovat dobře. Nevěří sobě, ani jiným. Když se něco nestane rychle, možná přijde i exekutor. Z úřadu práce toho moc nedostane, živnostníci nemají nárok téměř na nic. A ke všemu doma, tam je to úplně na houby. Vypadá to na rozvod.

Jeden člověk, dvě situace, které od sebe nemusí dělit ani příliš dlouhá doba. Stává se to dnes a denně a podobných situací přibývá. A nikdo ani nečeká, že by se podobné věci stávat přestaly. Naopak. Svým způsobem je možná i dobře že firmy, které se dostanou do potíží snadno a rychle končí, aby je na jejich místě co nejdříve nahradily životaschopnější projekty. Ale ruku na srdce. Lidé, kteří za podobnými konci stojí, se mnohé pomoci nedočkají. Prostě a jednoduše. Živnostník, který zkrachuje, je tak trochu škodná k odstřelu. Od státu se pomoci nedočká.

Nedávno jsem potkal kamarádku, která je vůdčí osobností poměrně významné nadace, nebo společnosti pomáhající tělesně postiženým dětem. Bohulibá toť činnost. Povídali jsme o všem možném a slovo přišlo i na situaci těchto bývalých živnostníků. Trochu ironicky povídám „když je někdo postižené dítě, tak se na něj ty Vaše organizace seběhnou jedna přes druhou, jen aby náhodou nestrádal, ale kdo pomůže těmhle lidem?“ Samozřejmě s nadsázkou, protože péče o postižené děti je žádoucí a potřebná. Milá známá zapátrala v paměti a po chvíli říká „víš, že máš asi pravdu. Tímhle se fakt nikdo nezabývá“. A napsala na lísteček webovou adresu, na které je k nalezení seznam tzv. „Obecně prospěšných společností“. V záplavě desítek tisíc organizací prospěšných všemu možnému a v mnoha případech i nemožnému jsem tu, která by pomohla živnostníkovi na dně, ovšem nenašel.

Čas od času si dopřeji pobyt někde v klidném tichém prostředí, daleko od všedního ruchu a stresu. Církev, nebo konkrétně jeden mnišský řád provozuje malý hotel v areálu kláštera kdesi na Vysočině. Víkend v klášteře? To tu ještě nebylo. Zabukoval jsem pokoj a vyrazil. Vše splnilo mé očekávání. Víkend v klidu a tichu, hotový balzám na nervy. To bych ovšem nebyl já, kdybych neměl malou potřebu zarýt trochu hlouběji pod povrch věcí. Prostě jsem si na závěr pobytu u civilních zaměstnanců hotelu zkusil domluvit schůzku s některým s řádových bratří. Církev, coby pro nevěřícího, je pro mě celkem uzavřená společnost, která žije tak trochu sama pro sebe. Pokud církvi křivdím, omlouvám se, ale takový je můj pocit. Přijal mě provizor kláštera, kterému jsem vylíčil podstatu rozhoru s onou mojí kamarádkou o potížích nezaměstnaných bývalých živnostníků a ptám se. „Provozuje církev někde nějakou instituci, kam by mohl kdokoliv s pocitem, že je na dně, přijet a pobýt po nějakou dobu, dokud by nenabyl dojmu, že se mu vrací optimismus a sebedůvěra v míře dostatečné alespoň pro normální život? Místo, kde by náklady na pobyt nebyly příliš vysoké, případně by se daly i odpracovat?“ Pozorně naslouchající páter se zamyslel a povídá. „Víte, že jste mě zaskočil? Takhle z hlavy mě nenapadá, jestli takové místo vůbec existuje“. No řekněte. „Nezasloužil“ by si pobyt na takovém místě čas od času každý z nás? Vždyť se přeci nemusí jednat jen o bývalé živnostníky, kdo se občas ocitá na dně.

P.S. Budiž řečeno ke cti zmíněného pátera, že jsme si na sebe vyměnili kontakt s tím, že se poptá kolegů, zdali o podobném místě nevědí.

Pavel Novák