Záhadná obec Nadějkov a její pověsti

Oblast v okolí obce Nadějkov, která leží v přírodním parku Jistebnická vrchovina, byla osídlena patrně již v dobách prehistorických. V roce 1915 bylo v sedmi obcích v okolí Nadějkova nalezeno několik úlomků různých nádob. Některé z nich sloužily k uložení popela. Pohanská pohřebiště starých Slovanů byla objevena kolem potoka Cedron a v okolí říčky Smutná.


Z historie Nadějkova

Pravděpodobně první písemné zmínky o tomto místu jsou z roku 1373, kdy byl majitelem zdejšího panství jistý Ahník (uváděn také jako Ahník z Nadějkova). Ten je zmiňován i jako svědek ve smírčích smlouvách o rodovém majetku mezi milevským opatem a Jaroslavem z Vejpic.

Jako další majitel je zmiňován purkrabí z Příbrami Jindřich (uváděn i jako Jindřich z Nadějkova a Dráchova).

V šestnáctém století vlastní zdejší panství rod Doudlebských z Doudleb, konkrétně bratři Diviš, Čeněk a Fridrich. Fridrich z Doudleb (uváděn také jako Bedřich z Doudleb) byl v roce 1569 v bechyňském kraji jmenován jako výběrčí císařské daně z výroby piva. V roce 1576 koupil několik dalších vesnic od Kryštofa ze Švamberka.

Fridrich měl tři syny: Jindřicha, Zikmunda a Oldřicha. Jindřich se usadil v Malé Chyšce, kterou v roce 1613 odkázal městu Písku. Zikmund zemřel mlád asi v roce 1603, ale stačil zplodit syna Jana Bedřicha. O nadějkovské panství se staral od roku 1596 Fridrichův syn Oldřich. Ten zemřel v roce 1617 (některé prameny uvádějí rok 1616) a Nadějkov odkázal svému synu Adamu Fridrichovi. Adam později přikoupil vlksické panství a v roce 1627 si koupil dům na náměstí v Táboře. Téhož roku byl jmenován radou soudu nejvyššího purkrabství v Praze, kde v roce 1631 kupuje viniční usedlost, která dnes již neexistuje (nacházela se v místech dnešní křižovatky na Palmovce). Se svou ženou Annou Dorotou z Mitrovic měl dva syny, Jiřího Františka a Oldřicha Jana, kteří si po jeho smrti v roce 1665 rozdělili jeho majetek. Nadějkova se nakrátko ujal Jiří František, jenž ho ale v roce 1668 prodává Mikuláši z Germersheimu. Po jeho smrti v roce 1679 se majetku ujímá jeho manželka Ernestina Klára, která ho dva roky poté prodává Martinu Antonínovi de Lasaga a ten ho patrně roku 1686 prodává Janu Francovi. Jan Franc nechává v letech 1695 až 1702 přestavět nadějkovský kostel. Dalšími majiteli jsou uváděni Jiří Bořek Dohalský z Dohalic, Václav Ignác, baronka z Kleinmühlu Apolonie Scherzerová, Antonín Ferdinand Feurstein z Fürstenbergu, který byl zbrojmistrem Marie Terezie, jeho bratr Ondřej Leopold Feurstein se syny, Jan Tuscany, Vratislavové z Mitrovic a další.


Legenda o hašení ohně

Když vypukl v Nadějkově požár, prý ho lidé hasili podivným způsobem, při kterém nepoužívali vodu. Do plamenů vhazovali cedulku s latinským nápisem „SATOR AREPO TENET OPERA ROTAS“. Překlad může mít mnoho významů. Důležité je však to, že se věta může číst jak zleva doprava, tak v obráceném směru. Někteří lidé takové věty pokládají za věty od samotného ďábla, jiní věří v to, že to jsou slova ochranná. V případě této formule se věří, že přináší ochranu právě proti požárům či dalším katastrofám. Můžeme ji vidět i na některých budovách. Tam je vykládána jako jistý typ ochranné magické formule, jež chrání stavbu před temnými silami, případně před ohněm nebo před jinou pohromou, která by ji mohla zničit. Na internetové stránce obce Nadějkova se o této legendě zmiňuje Jaroslav Wimmer v tom smyslu, že jednotlivá slova formule byla psána tiskacími písmeny pěkně pod sebou. Všimněme si prosím toho, že každé slovo má pět písmen, takže pokud je pravidelně ve stejné velikosti napíšeme pod sebe, vzniká čtverec. Ten má velikost 5 x 5 písmen, což napovídá, že by se mohlo jednat o dávnou techniku, která se používala v různých náboženských i pohanských tradicích k tvorbě rituálních zaklínadel. Nadějkovským to prý vždy, alespoň podle legendy, od ohně pomohlo, ale věřit dnes tomu, že nějaký papír s magickou formulí či talisman pomůže uhasit požár, by bylo poněkud bláhové.


Zjevení zlého generála

Velice rozšířená pověst na Nadějkovsku je o zjevení jistého zlého generála, o němž se zmiňuje i spisovatel Pavel Toufar ve své knize Český Meran (Start 2004). Píše: „Začalo se povídat, že se generál v pravé poledne zjevuje v ohnivém kočáru, který táhne koňské čtyřspřeží, protože jeho duch nemá mít po smrti pokoj za to, jak za života trápil své bližní.“ Občany toto zjevení pochopitelně vystrašilo, a proto nechali zhotovit sochu generála, kterou dali vysvětit a umístili do místního kostela. Po tomto ochranném opatření zjevení zmizelo a již se neopakovalo. Jestli zjevení bylo skutečné nebo se jednalo o hromadnou halucinaci, se dnes již těžko dopátráme, ale jisté je, že zmínky o zjevení zlých lidí po smrti můžeme najít na mnoha místech po světě. Vždy se jedná o člověka, který zahynul tragicky, byl zavražděn, spáchal sebevraždu nebo se choval zle k lidem, jako to bylo i v případě nadějkovského zjevení. Pravděpodobně se jednalo o majitele Antonína Ferdinanda Feursteina z Fürstenbergu (někdy je uváděn také jako „z Feuresteinbergu“ či „z Feuresteinberku“), který panství koupil v roce 1761 a jeho synovci vlastnili panství až do roku 1803. Feurstein měl za svého života pověst lakomce a některým lidem prý zabral jejich pole a lesy. Tradovalo se, že na svém panství nechal zazdít jednoho svého sloužícího a jeho duch se tam prý také zjevoval.


Nadějkovský šotek

V obcích na Nadějkovsku jsou poměrně časté povídačky o tom, že v některých domech mají šotka, což je mytologická bytost, která je docela častá v legendách v celé Evropě. Služebnictvo si prý v Nadějkově a v jeho okolí často stěžovalo, že šotek dostával často mnohem lepší jídlo než oni. Ale kdo je to vlastně ten šotek? Nechalo by se stručně říct, že jde o uctívání určitého fenoménu, kterému obyvatelstvo věřilo. Tak jak dnes jsou v různých náboženských směrech uctívané určité symboly, sochy na oltářích a podobně, tak pohané uctívali své vlastní mytologické bytosti. Někde se setkáváme s tím, že je šotek zlobivá bytost, která schovává různé věci v domácnosti a snaží se různě škodit. Z tohoto důvodu mu bylo různě podstrojováno. V domácnostech mu nejen nabízeli jídlo a pití, ale také mu například připravovali lázeň. Občas se uvádí, že šotek škodil jen návštěvám, a chránil tak obyvatele domu či statku.

Ve slovanské mytologii má tato bytost jméno domovoj (domovnik, domowik atd.) anebo dvorovoj (dvorovoi, dvorovnik atd.), který na rozdíl od domovoje chrání nejen dům, ale i statek či celé hospodářské stavení. U Slovanů existovaly nejen rituály uctívání této bytosti, ale i rituály, s jejichž pomocí tuto bytost vyvolávali, jako se to podobně dělá při vyvolávání duše zemřelého. Někdy se dokonce věřilo, že šotek byl přímo duší někoho z předků, který tam kdysi žil a i teď dbá na ochranu domu.

Jistěže tato bytost neexistovala na materiální úrovni, ale byla prostě jen proto, že se o ní mluvilo. Jestliže dnes máme nějaký dům či hospodářství, pak si na jeho ochranu nejspíš pořídíme elektronickou bezpečnostní signalizaci, bezpečnostní zámky, psa anebo si najmeme agenturu, aby nám ho hlídala. Dřív, kdy tyto vymoženosti neexistovaly, si majitelé vědomě (či jen na podvědomé úrovni) vytvořili legendu o bytosti, která by strašila zloděje, kdyby vnikl na jejich pozemek. Snad právě tak vznikly legendy o těchto bytostech.


Jaroslav D. Ptáček