R. Návarová: Táborština zaniká, čumbrky zůstávají

 TÁBOR – Potkáte-li studentku bohemistiky Radku Návarovou (23) z Tábora, mluvte tak, jak jste zvyklí z domova. Třeba se některé vaše slovo dostane i do odborné literatury. Radka totiž zkoumá nářeční prvky v mluvě na Táborsku. Vedle bohemistiky studuje na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci také germanistiku. Umí i anglicky a španělsky (to proto, že její přítel je Uruguayec). Jak prozradila, „přičichla“ ještě k polštině, italštině a ruštině. 

 Je možné rodilého Táboráka poznat mezi ostatními podle jeho řeči?

  To by bylo hodně těžké. Dodnes se ale dá podle řeči poznat rodilý Jihočech. Abyste poznal Táboráka, musel by to být určitě příslušník starší generace a musel byste se s ním bavit hodně dlouho, abyste získal dostatek indicií. Jedno slovo ale Táboráka prozradí spolehlivě. Čumbrk.  

  Jak se čumbrk řekne správně?

  Plod lopuchu. Poněkud nepraktické, viďte? Právě to je podle mě důvod, proč nářeční čumbrk nezanikl. Představte si, že by třeba dítě žalovalo mamince: „Mami, on po mně hodil plod lopuchu!“ Čumbrk je mnohem lepší.

  Znamená to, že tam, kde čumbrky neznají, dítě řekne, že po něm někdo hodil plod lopuchu?

  To ne. Sousloví plod lopuchu se asi nelíbí nikde. Často se používá bodlák, i když bodlák je vlastně něco jiného, než co znamená čumbrk. Jsou i další výrazy. Třeba moje babička je z Dolních Hořic a slovo čumbrk nezná. Říká místo něj ježky. V některých částech Moravy zase říkají bubáci.

  Zjistila jste, jak slovo čumbrk vzniklo?

  Žádný přesný výklad, pokud vím, neexistuje. Když jsem prováděla výzkum, respondenti odpovídali nejen čumbrky, ale i čumprlíky a dokonce čudlíky. Tam už by spojitost patrná byla.

  Táboráci často uvádějí jako výhradně táborské slovo talutu coby příkop…

  Je to slovo i táborské, ale používá se v mnohem širší oblasti na jih od Tábora, vlastně až k Českým Budějovicím. A jak vzniklo, to je hodně zajímavé. Přišlo k nám z románských jazyků, s největší pravděpodobností z italštiny. Údajně ho k nám zanesli nějací italští dělníci.

  Podle čeho jste koncipovala otázky do průzkumu? Jak jste se dostala ke slovům jako třeba vajlink?

  Vycházím především z pětidílného Českého jazykového atlasu. Velmi zajímavé čtení. Vždycky je tam uveden výraz spisovný a dál je na mapce České republiky zaznamenáno, jak se to říká v dané části země. Další slova jsem našla jednotlivě v různých odborných článcích, třeba ten vajlink. Leccos jsem ale zaslechla i u nás doma. Například cacarku jsem v jednom odborném článku objevila jako strouhanku z hrušek, ale já ji z domova znám jako zelnou polévku a tenhle význam se mi podle dosavadního výzkumu potvrzuje.

  Co jste z výzkumu zjistila?  

  Zatím mám zcela provedený a vyhodnocený výzkum z roku 2007, který se týkal pouze mladé generace na Táborsku. Výsledek dopadl tak, jak jsem očekávala. Mladí už mnoho typických nářečních prvků nepoužívají. Ve slovní zásobě mají výrazy, které jsou rozšířeny po celých jižních Čechách. Rozhodně se pořád ještě drží cmunda jako označení bramboráku. A pak také slovo chvátat.

  Čím je chvátání jihočeské?

  Divil byste se, jak je v nás Jihočeších silně zakořeněno. Většina lidí je hodně překvapena, když je přesvědčuji, že jde o nářeční výraz. Jinde se totiž spěchá nebo pospíchá. Slovo chvátat je považováno za hodně knižní až archaické, spadající do literatury 19. století. V Táboře se mezi mladými ještě drží ty čumbrky a sloveso mlít se ve významu viklat se. Trochu mě zklamalo, že některá další typická slova používá už jen mizivá část mladých. Třeba takový votápek. Měla jsem za to, že v Táboře na mléce snad ani škraloup být nemůže. Omyl. Většinou už je tu jen škraloup. Často se ukázala třeba pasivní znalost. Když jsem obcházela školy, děti mi hlásily, že nářeční slova znají třeba od babiček, ale samy už je neříkají. Výzkum se netýkal jen slovní zásoby, ale i tvarosloví. Ovšem ani tam už se typické prvky nedrží. Malí Táboráci už neříkají „mám to v tej vestě“, ale obecně česky „mám to v tý vestě“. Neptají se „vo čom to bylo“, ale „vo čem“. Z tvarosloví se ukázalo jen zachování takových nepříliš výrazných prvků jako třeba „ty jsi“ místo obecného „ty seš“, i když tvar „ty jsi“ je jak jihočeský, tak spisovný. Ve středních a východních Čechách a velké části Moravy by řekli „seš“. Prostě se mi potvrdilo, že nářečí zanikají. Velký vliv na to mají média.

  Je to škoda?

  Ano. Myslím, že nářečí jsou součástí našeho společného kulturního dědictví. Je to vlastně zachování staršího jazyka a zároveň specifikum dané oblasti. Postupný zánik nářečí ale není žádná tragédie. Takový je prostě vývoj.

  Které táborské výrazy pro vás byly novinkou?

  Neznala jsem jich jen několik. Hlavně mě překvapilo, že když jsem se na ně ptala svého tatínka, rodilého Táboráka, on je všechny znal, ale na mě už se nepřenesly. Třeba slovo pucka ve významu míč, lokáč jako louže, schrastnout ve smyslu spadnout anebo vycabenej, což znamená vyšňořený.

  Máte svoje nářeční favority?

  U mě vede výraz pažlutnej a z něj odvozené podstatné jméno pažlutník. Tedy někdo, kdo se příliš šťourá v jídle. Je to úžasné slovo, navíc čeština podobně trefné podstatné jméno k označení takového člověka nemá. Jak vzniklo, je záhada, ale zní krásně. Líbí se mi čumbrky – to „čum“ v nich působí maličko vulgárně, ale je to milé. Nesmím zapomenout na votápek. Je logický, ten základ v „topit se“ je v něm znát. Zní mile oproti drsnému škraloupu. Taky mám ráda slovo rabuš. Na Táborsku má víc variant, třeba krabuš nebo škrabuš. V tomhle případě mi drsné vyznění vyhovuje, vždyť jde o kovový náhubek pro psa. Kdyby někdo chtěl vymyslet nové slovo pro takový náhubek, nemohl by vymyslet nic přiléhavějšího.

  Mohl by některý z těchto výrazů proniknout do širšího jazykového povědomí?

  O tom dost pochybuju. Zná je opravdu jen velmi malý okruh lidí, a to, že už je aktivně neužívá ani mladá generace na Táborsku, napovídá, že se jen těžko rozšíří. I když – já v rámci obrody jihočeského nářečí poučuju všechny svoje spolužáky a známé v Olomouci, co jsou to právě čumbrky, rabuš, votápek a další. Takže kdo ví.

  Pátrala jste taky po původu vašeho příjmení?

  Ano. Napadlo mě, že jsme třeba původem ze Španělska, tam je oblast Navarra. Ukázalo se ale, že návara znamenalo původně nedovařené jídlo anebo mrzouta. Takže můj prapředek byl asi pěkný protiva.

  Na čem teď pracujete?

  Provádím podobný výzkum jako před dvěma lety u mladé generace. Za ty dva roky se našlo několik dalších věcí, které v původních dotaznících chyběly. Ovšem tentokrát jsem se to pokusila pojmout ve větším měřítku. Zopakovala jsem výzkum u mladých lidí ve školách v Táboře a snažím se nasbírat co největší množství dotazníků i u generace starší a střední. To už není tak jednoduché jako přijít do školy. Najít rodilé Táboráky je občas oříšek. Teď v lednu se ještě chystám prozkoumat školní mládež v Borotíně, kde by mohlo být nářečí zachovalejší než ve městě. Ráda bych vycházela ze vzorku blížícímu se čtyř stům dotazníků.

  U nás v rodině se malé přepravce, třeba na rajčata, říká kárátko. Už jste se s tím někdy setkala?

  Nesetkala. Pocházíte přímo z Tábora?

  V Táboře teď bydlím a chodil jsem tu do školy, ale vyrůstal jsem v Náchodě u Tábora.

  Kárátko se mi líbí, asi to slovo začnu používat. Škoda že jsme se nepotkali dříve, mohla jsem ho zařadit do výzkumu, který teď provádím. Máte v zásobě ještě nějaká další slova? Zařadila bych je do dalších výzkumů.

  Teď mě žádné nenapadá, ale co kdybychom poprosili naše čtenáře?

  Skvělý nápad. Milí Táboráci i vy přespolní, napište mi o svém nářečí buď na adresu redakce nebo přímo na můj e-mail: navarar@seznam.cz. Děkuji vám!

Text Josef Musil Elnorsen,  foto Markéta Kusinová

(Vyšlo v Týdeníku Táborsko č. 3, 20. ledna 2010.)  

Týdeníky Táborsko, Milevské noviny, Písecké postřehy a Strakonicko najdete ZDE.