Ludvík Hess: Pohozené dítě? Deprimující motivace

TÁBOR / PRAHA – Před dvěma lety jsem se propagátora babyboxů Ludvíka Hesse zeptal, kdy zřídí babybox i v Táboře. Odpověděl: „Sežeňte 250 tisíc a máte ho tam.“ Přiznávám, že jsem žádné peníze nesháněl a zamrzelo mě to právě letos 18. května, když jsem se dozvěděl, že se v Táboře u Lužnice našlo novorozeně v igelitové tašce. Naštěstí živé. A naštěstí se našel i někdo, kdo pro vybudování schránky na odložené malé děti začal aktivně pracovat – táborský Kiwanis klub. Oslovili i Ludvíka Hesse (63) z Prahy, který měl 24. května přijet jednat do zdejší nemocnice. Bohužel o den dříve mi napsal: „Nemůžu přijet. Nakoupil jsem u koní následně po sobě dva úrazy, a tak jsem se omluvil.“ On totiž Ludvík Hess kromě toho, že je spisovatel a otec babyboxů, chová i anglické plnokrevníky. I přes své zranění si ale udělal čas na rozhovor.
 

Vaším cílem je, aby každý okres měl svůj babybox. Za jak dlouho se to podaří? 

Pokud všechno půjde jako doteď, bude to trvat už jen tři roky. Nejspíš si to ale natáhnu na déle. Potřebuji, aby mi to vyšlo tak do smrti.

Kolik času jste už babyboxům věnoval? 

Největší podíl svého denního času za posledních šest či sedm let.

Vychováváte si nějakého nástupce? 

Žádného takového člověka nemám a dělá mi to těžkou hlavu. Potřeboval bych někoho urputného a umanutého. Ono totiž otvírat nové babyboxy je snazší než opravovat staré.

Co je na opravách tak obtížného? 

Otvírání se snáze financuje, přináší to přece jenom jistý mediální zájem a aspoň kousek slávy. Kdo ale dá peníze na pouhou opravu? Snad Franta Schneiberg? Vždy odpůrce všeho nového.

František Schneiberg, dětský lékař a předseda Společnosti sociální pediatrie, patří mezi vaše vyhraněné odpůrce. Zareagujte na jeho zveřejněné námitky: „Jak je zajištěno, aby neselhala signalizace, že v babyboxu je dítě? Stačí vzduch, neudusí se?“ 

Signalizace je několikanásobně jištěná, je světelná, zvuková a je zavedena do osmi mobilních telefonů prostřednictvím pageru. Babybox má náhradní zdroje elektrické energie. Je vytápěný a ventilovaný. Jeho podoba je výsledkem mnoha konzultací mých a představ inženýra Michala Čumpelíka s lékaři.

Inspirovali jste se i v zahraničí? 

Ne, je to český nápad.

Kolik lidí vám fandí? 

Přesný počet neznám, je jich dost, ale méně mi jich konkrétně pomáhá. Hlavním partnerem je Michal Čumpelík, vrchní inženýr babyboxů a jeho továrna na babyboxy Teletech plus servis. Bez nadace Komerční banky Jistota a jejích představitelů Jaroslava Říšského, Sylvy Florikové, Petera Palečky by bylo přesně o polovinu babyboxů méně. Finanční pomoc, kterou zajistili, je zcela zásadní.

Pomáhají vám nějak i církve? 

Nevzpomínám si na nějakou současnou aktivitu církví ve prospěch babyboxů. Církve ale v historii byly významným zřizovatelem schránek na odložené děti.

Kdy vás vlastně napadlo, že pro záchranu dětských životů podniknete něco jiného, než dělají státní instituce? 

Někdy v letech 2003 nebo 2004, jenže nic nového pod sluncem. Lidstvo pomáhá slabým a bezmocným po celou dobu své historie. Já jsem to jen prosadil proti Ministerstvu zdravotnictví, Ministerstvu práce a sociálních věcí a proti Ministerstvu vnitra ČR.

Co se úředníkům nepozdávalo? 

Jejich argumenty byly tak hloupé, že myšlence babyboxů spíš pomohly. Ministerstvo zdravotnictví ve svém oficiálním prohlášení na jednom papíře argumentovalo Mezinárodní úmluvou o právech dítěte s tím, že každé dítě má právo znát svoji identitu, přičemž o řádek níž se obávalo, že babyboxy v Čechách budou používat cizinci a český stát bude hradit drahé náklady na léčení jejich dětí. Jako důkaz tedy postavili něco, co si s úmluvou protiřečí, protože podle ní mají všechny děti bez rozdílu národnosti stejná práva. Úředníci se také obávali, že budou babyboxy podporovat obchodování s dětmi a s orgány.

Kdo a jak by podle nich mohl s dětmi obchodovat? 

To sám nevím. Nikdy nic konkrétního nepopsali. Skutečností je, že není mediálně sledovanějšího dítěte než právě toho, které bylo odložené do babyboxu. S takovým by se obchodovalo špatně.

Se kterým ministerstvem vám jednání dalo nejvíce zabrat? 

S Ministerstvem zdravotnictví. Vůbec se tam se mnou nechtěli sejít. Zato na Ministerstvu práce a sociálních věcí jsem se po původním záporném stanovisku skamarádil s Michaelou Marksovou Tominovou a získal v ní protagonistku projektu.

Měl jste někdy při jednáních chuť se vším praštit? 

Nic takového mě nikdy nenapadlo. Jsem celoživotně umanutý a urputný.

Pokoušel se někdo v České republice prosadit myšlenku babyboxů před vámi?

Ne, přede mnou nikdo zřízení schránek na odkládání dětí neprojektoval. Teď jsem úmyslně nepoužil slovo babybox, protože je to slovo nové, které jsem si vymyslel. Mám na to dokonce patent od Úřadu průmyslového vlastnictví.

Proč jste nevymyslel český název? 

Nejsem sice přítel anglických slov v češtině, ale nic českého se mi vymyslet nepovedlo. Navíc jsem chtěl, aby byl název srozumitelný i pro jiné národnosti. Slovo se asi podařilo, protože rychle vstoupilo do povědomí naší veřejnosti.

Ujalo se i v zahraničí? 

Nepoužívají ho tam. Leda snad v případě rozhovorů se mnou pro zahraniční sdělovací prostředky. Mají svá vlastní slova, z nichž nejznámější je německé babyklappe.

Které odložené děti jste sám pojmenoval? 

Většinu. Buď jsem jim dal jména opravdu sám nebo po dohodě s personálem nemocnice. Třeba podle lékaře, který měl ten den službu. Nebo podle sestřičky, která dítě vyzvedla z babyboxu. Jsou to stejně jen pracovní jména, náhradní rodiče si děti jistě pojmenují podle svého. A podotýkám, že jméno Ludvík jsme zatím nedali.

Kdybyste byl mladší, adoptoval byste si dítě z babyboxu? 

Asi ne. Já mám totiž dva zcela malé kluky – Matyáše a Ludvu.

O kolik dětí se po nějakém čase přihlásily jejich matky? 

Možná o pět? Odpovědi lze najít v aktualitách na www.babybox.cz.

Jaké důvody je vedly k tomu, že odložily svoje dítě? 

Vesměs sociální nebo rodinné. Několika maminkám jsem pomohl zpočátku finančně a za jednu jsem zaplatil porod v nemocnici, protože se mi ozvala ještě před narozením dítěte.

Jak jste už řekl, odpůrci namítají, že lidé budou tuhle službu zneužívat. Stal se takový případ? 

Odložení dítěte do babyboxu nepovažuji za zneužití v dosud žádném případě. Minimálně to upozorní sociální pracovníky, že mají dávat na dotyčnou rodinu pozor.

Svoje zkušenosti jste shrnul v knize Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech. Využil jste skutečné příběhy i v jiné své beletrii? 

Ano, v románě Čtyřúhelník. Ten má dokonce podtitul Příběh Péti z babyboxu. Musím ale předeslat, že příběhy jsou zčásti podle skutečnosti a zčásti vyfabulované.

Viděl jste někdy na vlastní oči mrtvého novorozence? 

Neviděl.

Já naštěstí také ne. Ale pokaždé, když jdu vyhazovat odpad do kontejneru, mám při odsouvání poklopu strach, aby uvnitř nebylo novorozeně. Stává se vám to také? 

Zrovna dneska se mi stalo, že jsem v Mšeci u Slaného otevřel zkusmo několik popelnic... Nevím proč.

Jaké jste měl pocity, když jste se dozvěděl, že se v Táboře našlo živé novorozeně poblíž Lužnice? 

Bylo to jako pokaždé, když se o něčem takovém dozvím – další deprimující motivace. Ale Tábor a řeku Lužnici mám naštěstí spjatou i s mnohem příjemnějším zážitkem. Na jejím břehu v Čelkovicích jsem před 47 lety odhaloval malé kozičky mojí spolužačky Jiřiny…
 

Josef Musil Elnorsen 

foto Jaroslav Živný
 

(Vyšlo v Týdeníku Táborsko č. 24, 16. června 2010)
 

Týdeníky Táborsko, Milevské noviny, Písecké postřehy a Strakonicko najdete ZDE.