Jiří Kohout: Druhý Hrdlička vyjde, ale byla to fuška

Nebylo třeba dělat žádnou větší reklamu, když předloni táborský spisovatel Jiří Kohout vydal knihu Mladá Vožice ve sbírkách starých pohlednic. Při jejím křtu vožická knihovna praskala ve švech. Přišel i hejtman Jiří Zimola, senátor Pavel Eybert a další osobnosti. Kniha si rychle našla čtenáře také v Táboře a šla dobře na odbyt. Po takovém úspěchu představitelé Mladé Vožice rádi svěřili Jiřímu Kohoutovi další úkol – zpracovat ke knižnímu vydání více než 80 let starý rukopis vožického rodáka Richarda Hrdličky s názvem Staré domy a domky vožické, jejich vlastníci a obyvatelé. První díl knihy vyšel loni na podzim a na letošní podzim Jiří Kohout chystá knižní pokračování.

Asi jste se musel mnohokrát vypravit z Tábora do Vožice, než jste knihu zpracoval, viďte?

Ano, ale ty cesty stály za to – já jsem si Vožicko zamiloval. Překrásný kraj nedotčený průmyslem. Ale ještě milejším překvapením jsou místní lidi. Jsou dobrosrdeční, přemýšliví, hloubaví, upřímní a vstřícní. Rodilého Vožičáka poznáte.

Čím to je?

Vožické oblasti se říká kraj svobodníků. Tamní obyvatelé byli totiž za feudalismu vyvázáni z roboty, to znamená, že byli svobodní a mohli vlastnit různé statky a usedlosti. Rádi se sami vzdělávali a stávali se z nich lidoví písmáci, myslitelé a badatelé, zkrátka duše hloubavé. Dodnes to v místních lidech je. A také jsou vtipní. Ostatně mívali pomístní přezdívku Třepáci. Zmiňuje se o tom i Hrdlička v některých pasážích knihy. Kdysi dávno prý zedníci, kteří pracovali na stavbách ve Vožici, přišli za purkmistrem a stěžovali si, že jim leze zima do rukávů a co jako s tím mají dělat? Purkmistr vtipně odpověděl: „Tak si ji z těch rukávů vytřepte.“ A oni prý chodili po městě a třepali s rukávy. Není divu, že se ve Vožici narodil tak inspirativní člověk jako Richard Hrdlička a že pak napsal rukopis své obsáhlé knihy o místních domech.

Proč kniha nevyšla už za jeho života?

Přesné okolnosti neznám. Vím jen, že rukopis objevila paní Marie Zappová a předala ho vožickému místostarostovi Václavu Slabému. Při křtu knihy jsem zaslechl, jak si zasvěcení lidé říkali, že to bylo za pět minut dvanáct. Ponechme vaši otázku bez odpovědi, aby kniha měla nějaké své tajemství.

Je povídání o vožických domech zajímavé i pro čtenáře, kteří nejsou z Vožice?

Určitě. Richard Hrdlička si totiž při psaní počínal trochu jako reportér. Ke každému domu Hrdlička sehnal nejen písemný materiál o tom, kdo a kdy ho nechal postavit, jak se dům stavebně proměňoval a kteří majitelé se v něm vystřídali, ale také se poptal lidí ze sousedství, co si pamatují o majitelích a co se o dění v domě kdy vyprávělo. Tyhle příhody připojil na závěr každého popisu a ony textu dodávají příjemné lidství.

Která příhoda vás nejvíc zaujala?

Všechny jsou něčím zajímavé. Náhodně zabodnu prst mezi stránky. A máme tady příhodu k domu číslo 78. „Jedna z dcer Ignáce Stránského, Josefa, provdána byla za Čeňka Rajského, mlynáře na obecním mlýně. Druhá dcera Klára byla roku 1866 na návštěvě v Humpolci, kde zemřela cholerou. Mrtvola byla převezena k pohřbení do Vožice, kde se pak tato nemoc velmi rozšířila. Brzy zemřela také matka, která prý prádlo po zemřelé vyvařovala. Rolník Král, který mrtvolu převážel, zanesl nakažlivou nemoc do vsi Bělče, kde krutě řádila a mnoho obětí si vyžádala.“ Řekněte, není to zajímavé?

Je. Kolik domů tímto způsobem Hrdlička popisuje?

Od čísla popisného jedna, což je zámek, do čísla tři sta. Jedná se tedy o nejstarší domy v historickém centru Vožice. A když archy rukopisu vyrovnáte na sebe, vytvoří metr vysoký sloup. Proto jsme přikročili k dvojdílnému knižnímu vydání. V prvním díle vyšlo pojednání o 104 domech a zbytek se čtenáři dozvědí v druhé knize. Chystám ji představit letos na podzim ve vožické knihovně.

Nabízí se obdoba se známou knihou Staré domy a rodiny táborské od Karla Thira…

Správně! Karel Thir ji vydal v roce 1920. V této době už Hrdlička shromažďoval materiál pro svou publikaci. Thir mu byl víceméně vzorem, ostatně vždyť se osobně znali a často si dopisovali. Inspirace se dá poznat i z takového detailu, že Hrdlička uvádí u každého domu popisné číslo takzvané staré, nové a josefínské, zrovna jako Thir. Myslím si, že když Thirova kniha vyšla, Hrdlička přemýšlel, jak by svou publikaci udělal po literární stránce ještě zajímavěji. Proto začal doplňovat historii domů i o vzpomínky tehdy živých pamětníků. Popisný text psal na svou dobu svižně. Jeho jazyk pochopitelně vychází ze zvyklostí spisovné češtiny dvacátých let, ale ta dneska příjemně lahodí uchu sama o sobě, proto jsem ji neměnil.

Upravoval se vám text dobře, když už byl vlastně celý hotový?

Spousta lidí si myslí, že díky tomu to musela být snadná práce, ale jsou na omylu. Často jsem si říkal, že bych radši vytvořil sám úplně nový text než redigovat práci někoho, koho už se nemůžu na nic zeptat. Hrdlička psal texty na psacím stroji ob řádek a do volné řádky vpisoval svoje poznámky. Jenomže některé termíny, které tehdy jemu byly jasné, dnes už málokdo zná. V takových případech jsem musel připojit vysvětlivky. Byla to hotová detektivní práce. Procházel jsem podrobné slovníky, hledal ve staré češtině, nářečních výrazech a konzultoval svoje objevy s Ústavem pro jazyk český.

Prozraďte nějaký oříšek…

Tak tedy co mě nedávno potrápilo při práci na druhém díle. V textu se psalo o tom, že chalupník, který se oženil, přinesl do manželství dva běhouny. Mnoho lidí mě přesvědčovalo, že je to jasné, že prostě přinesl dva koberce, kterým se říká běhouny. Já jsem si ale říkal, kde by se na české vesnici v 17. století vzal koberec? Zkusil jsem nazdařbůh pátrat ve staročeských názvech hospodářských zvířat a najednou čtu: „Běhoun – mladý vůl neboli bulík.“ Ale úplně nejtěžší bylo zjistit, co byla kamelhorová sukně uvedená v pozůstalosti po zesnulé. Všechny dostupné slovníky mlčely, odborníci krčili rameny. Nakonec jsem na internetu objevil slovník germanismů ve starší lidové češtině. Kamel – velbloud, haar – srst. Kamelhorová sukně – sukně ušitá z velbloudí srsti. Takový materiál skutečně existoval. Patrně dárek od někoho z orientu, který se dostal až do Vožice.

Když jste se Hrdličkovým textem probíral, přiučil jste se od něj něčemu?

No jéje! On byl nesmírně pracovitý, erudovaný a při své práci systematický. Všechno, co z badatelské činnosti vykonal a napsal, dělal po zaměstnání, jen ve svém volném čase. Když potřeboval trávit delší čas v archivech, bral si na to dovolenou. Svoje knížky si vysázel a vydával vlastním nákladem. V tom je pro mě nedostižným vzorem. A ještě jedna věc je mi na něm velmi sympatická. Miloval svoje rodiště. Od svých deseti let totiž žil trvale v Táboře, mimochodem dožil se téměř stovky, a pojednání o vožických domech psal jako splátku dluhu za to, že se narodil v tak malebném městečku. Kéž by měl podobné autory i Tábor! Mrzí mě, že neustále vyzdvihujeme jeho husitskou minulost, a přitom zapomínáme na mnoho významných osobností, které se v něm narodily v následujících pěti stoletích. Snad znovu přijdou takoví lidé jako Richard Hrdlička nebo Karel Thir.

Josef Musil Elnorsen

(Vyšlo v Týdeníku Táborsko č. 6, 9. února 2011) 

Týdeníky Táborsko, Milevské noviny, Písecké postřehy a Strakonicko najdete ZDE.