Jaroslav Wimmer: Říkali mi žertem velitel barikády

BROUČKOVA LHOTA – Spisovatel Jaroslav Wimmer (79) z Broučkovy Lhoty se proslavil řadou knih a téměř dvěma tisíci novinových článků o regionálních pověstech a historii. Méně se však o něm ví, že je rodilý Pražan a v Broučkově Lhotě bydlí od roku 1972. To proto, aby měl přibližně stejně daleko jak na svou milovanou Šumavu, tak do rodné Prahy, kde před pětašedesáti lety prožil Pražské povstání.

Kolik vám bylo let v květnu 1945?

Necelých čtrnáct. Už několik měsíců před povstáním jsem tušil, že se něco chystá, protože otec domů nosil ilegální noviny V boj. Od druhé poloviny dubna maminka doma šila československé a rudé vlajky. Střídaly se u ní tři ženy, které jí pomáhaly.

Americké vlajky nešily?

Nebylo třeba. Před osvobozením se vědělo, že Praze jedou na pomoc Sověti. Nehledě na to, že pak v květnu pohled většiny lidí na Američany byl příšerný. O tom už se ale dneska nemluví. Přehlíží se, s jakou láskou a nadšením Pražané vítali Sověty, kteří jeli tři dny a tři noci, aby nás osvobodili. Mnoho z nich bylo jen o dva roky starších než já.

Proč se Pražané na Američany dívali tak negativně?

Zaznívala i slova: „Táhněte, Amíci!“ Kam přišli, tam ukazovali svoji nadřazenost. Rádi okouzlovali místní děvčata, ale ne hrdinskými činy, nýbrž tím, že si je mohli zaplatit. Čokolády házeli dětem po bednách, dospělým rozdávali chlast a cigarety. V jejich konání ale nebyla žádná láska, jen frajeřina. A kromě jiného přijeli pozdě, což se jim vyčítalo. Oproti nim byli Sověti skromní, místo cigaret kouřili sušené listí v papírku a všichni jsme dobře věděli, že vítězství zaplatili krvavě. S Němci se nemazlili. Jakmile nějakého uviděli, prostě ho jako nepřítele odstřelili a hotovo. Nepátrali, jestli je hodný nebo zlý. Zato Američané brali Němce do zajetí, dávali jim najíst a chránili je. To se pochopitelně mnohým českým lidem nelíbilo, vždyť si s Němci užili svoje. Tehdy v lidech žila přirozená slovanská vzájemnost. Rus byl pro nás bratr. Tím neomlouvám, že se mezi nimi vyskytli jedinci, kteří se dopustili znásilnění, ale to se stává v každé válce i armádě.

Jak to u vás doma bylo na začátku povstání 5. května?

V šest hodin ráno hlasatel z rozhlasu řekl: „Je sechs hodin,“ místo aby časové znamení ohlásil německy. To byl jasný signál. Otec nešel do práce. Pokud si dobře pamatuji, kolem půl jedné odpoledne – měli jsme zrovna puštěné zprávy – zaznělo první volání rozhlasu o pomoc. V tu chvíli otec sáhl do skříně. Dobře jsem věděl, co si tam schovává, protože když naši nebyli doma, rád jsem všechno prolézal. Měl tam šavli. Byl totiž důstojníkem československé armády v záloze. Opásal se, rozloučil se s rodinou a šel na pomoc rozhlasu. Tak to udělala většina mužů u nás ve Vršovicích. Jak se později ukázalo, těchto bojovníků byly dvě skupiny. Dvě třetiny lidí, kteří řekli: „Jdeme na pomoc rozhlasu,“ odešly ke svým známým na Žižkov nebo jinam, kde se nic nedělo. Zbytek opravdu bojoval, mezi nimi můj otec. Devátého května se vrátil, naštěstí živ a bez zranění.

Jak jste se doma bez něj cítili?

Báli jsme se. Vždyť všude v domech zůstaly jen ženy a děti. Když otec odešel, dívali jsme se z okna, co se děje. Měli jsme výhled na hřiště Bohemky. Poblíž stojí velká sokolovna s rovnou střechou. Na ní byl tehdy stožár. Najednou se na střechu vyhoupli čtyři lidé a jeden z nich držel v ruce československou vlajku. Vylezl na stožár, že ji tam pověsí. V té chvíli po něm začal střílet německý fanatik z okna a sestřelil ho. Jeho kamarádi ho odtáhli, vlajku vzal do ruky další a znovu vylezl na stožár. Němec ho zase sestřelil. Pak na stožár vylezl další vlastenec. I jeho Němec sestřelil. Až čtvrtému se povedlo vlajku vyvěsit. Tím pro mě začalo povstání.

Hned jste začali stavět barikádu?

Až druhý den. Byl jsem jediný kluk na barikádě, a tak mi ostatní žertem říkali velitel. Já ale nikomu nevelel. Všechno proběhlo živelně, a přece jsme barikádu postavili a jak byla pevná. Někdo ukázal, že má stát u našeho domu. Bydleli jsme v tehdejší Brožíkově ulici číslo 50. Nejdřív jsme vytrhali dlažební kostky, z těch jsme udělali základy a pak jsme sháněli, co se dalo. Nedaleko byl sklad materiálu pro staveniště. Tahali jsme odtud armovací železo a klády. Ty jsme do želez napíchali jako ježčí bodliny. Několikrát nad námi zakroužila německá letadla a střílela, ale nikoho netrefili. Říkalo se, že naše barikáda stála nejblíž Němcům. Cestou před námi byl železniční most a pak už nešťastná Pankrác.

Bojovalo se i o vaši barikádu?

Ne, k nám se Němci nedostali. Barikáda sloužila hlavně k tomu, aby tudy nemohly projet německé tanky. Brzy se rozkřiklo, co Němci provádějí na Pankráci. Vnikali do sklepů, kde byli schovaní civilisté, házeli mezi ně granáty, stříleli po nich a mrzačili je. Když chytli těhotnou ženu, rozpárali jí bodákem břicho. Dozvěděli jsme se, že nejhorší masakry dělají na Jezerce. Lidé, kterým se podařilo uniknout, utíkali přes naši barikádu na druhý konec Prahy, kde doufali, že je klid. Dodnes mám před očima ženu, která v náručí nesla dětskou zavinovačku a z ní kapala krev. Mezitím jim Němci zapalovali domy a kouř šel až k nám.

Jak dlouho jste barikádu drželi?

Do 9. května, kdy v rozhlase vyhlásili, že máme ulice rychle zprůjezdnit, protože sovětská armáda už je v Praze. Nastala obrovská radost a zároveň bylo třeba Prahu vyčistit. Na to revoluční gardy nahnaly Němce, udavače a kolaboranty.

Bylo české zúčtování s německými civilisty opravdu kruté?

Bylo. Viděl jsem to v Havlíčkových sadech. Jeden Němec středního věku a dvě staré ženy si tam vlastníma rukama museli hrabat hroby. Ti už pak na prstech neměli maso, jen holé kosti. Pak je členové revolučních gard střelili do týla a oni spadli do hrobů. Lidé Němce polévali benzinem a zapalovali. Ale ne všichni v té chvíli měli právo na pomstu.

Kdo například ne?

První neoprávněné připisování zásluh, to ještě nebylo drastické, jsem zažil u naší barikády. Někdo řekl: „Pojďte, vyfotíme se.“ Jakmile se to v ulici rozneslo, hned odevšad vylezli lidé, které jsme při povstání nikde neviděli. Natlačili se mezi nás a nechali se vyfotit s obrovským revolučním elánem. Hodně takových chtělo sehnat důkaz, že měli nějakou zásluhu na povstání. Výborně se jim k tomu hodili němečtí civilisté. Ti chodili pěšky pod dohledem revolučních gard a místní lidé je mlátili. Mezi těmi „spravedlivě rozhněvanými“ jsem viděl holiče z našeho domu. Měl nepohyblivou nohu, kterou tahal za sebou. Skoro neviděl. Jinými slovy – mrzák. Po 15. březnu 1939 si do své nuzné holírny dal nápis: „Němečtí vojáci a příslušníci SS mají přednost!“ A vždy jim přednost dával. Když do holírny přišel Čech a zrovna tam nebyl žádný Němec, pak zase nadával na Němce. A tento občánek, sotva bylo po všem, přistoupil k zástupu zajatých Němců. Důležitě se rozhlédl, aby měl jistotu, že ho vidí co nejvíc lidí. V tu chvíli se kolem něj belhala bělovlasá stařenka o holích. Dal jí dvě rány pěstí do obličeje a zařval na ni: „Ty svině německá!“ A hned si od někoho s podobnou morálkou nechal potvrdit, že dělal ilegální činnost. Takových lidí bylo hodně.

Jak se na to díváte dnes?

Ať to bylo, jak chtělo, byla to revoluce. V každé revoluci se na spravedlivém hrdinství i utrpení přiživují lidé, kteří sledují jen osobní prospěch. Jenomže kdyby nás šest let předtím Němci nezabrali a nenastolili teror, který páchali až do posledních okamžiků, kdy ho mohli dělat, pak by taková revoluce nebyla. Následným násilnostem se nedalo předejít.

Za jak dlouho po válce se Němci proměnili v demokratický národ?

Takové proměně nevěřím. V Němcích stále doutná obrovská stádnost. Dají se neuvěřitelně snadno zfanatizovat jakýmkoliv směrem. I to jsem zažil. V roce 1968 jsme ve východním Německu měli technickou radu spřátelených podniků. Hned po zahájení na mě začali Němci útočit, jak jsme se jako Češi mohli zpronevěřit socialistickému bloku! Byli sprostí a nemohl jsem jim nic vysvětlit. Jejich tehdejší vůdce jim zkrátka řekl, že Čechoslováci zradili Sovětský svaz. Nechci raději domyslet, jak by to dopadlo, kdyby se mezi nimi dneska zase nějaký vůdce objevil.

Text a foto Josef Musil Elnorsen  (původní znění textu).
 

 
(Vyšlo v Týdeníku Táborsko č. 19, 12. května 2010)   

Týdeníky Táborsko, Milevské noviny, Písecké postřehy a Strakonicko najdete ZDE.