Jan Šatava: Za moji sbírku může pan rada Vacátko

TÁBOR – Za Janem Šatavou (49), ředitelem Jindřichohradeckých místních drah, jezdí novináři do práce a povídají si s ním hlavně o úzkokolejce, kterou před časem pomohl zachránit. „To ale není všechno, čím je zajímavý. Navštiv ho u něj doma v Táboře a něco uvidíš,“ navnadil mě jeho kamarád. A viděl jsem – více než 400 typů starých rádií, 250 telefonů, telegrafy, ruční i elektromechanické telefonní ústředny a pod stropem na schodišti dokonce zavěšené izolátory vrchních vedení. K tomu všemu příslušenství, odborná literatura, dobová reklama, letáky. Nebylo možné povídat si o všem, a tak jsem řeč zavedl na staré rozhlasové přístroje, o kterých Jan Šatava také publikuje články v časopise Radiožurnál.

Máte nějaké své oblíbené rádio z dětství?

Když jsem byl malý, měli jsme doma Teslu Festival z roku 1958 a o dva roky starší Teslu Orient. Tu jsem rozebral, když jsem se sbíráním starých přístrojů začínal. Tehdy mi nepřipadala nijak stará. Měla bakelitovou skříň s krytem přes stupnici, prutovou anténu a napájení z baterií i ze sítě. Údajně ji v podniku Tesla vyráběli i pro indický trh. Už jsem ji pak nesmontoval dohromady a její součástky jsou kdovíkde. Dneska si téhle Tesly sběratelé velmi cení. Já se sice specializuji na přístroje do začátku 40. let, ale Orient si jednou pořídím. Pro radost.

Kdy jste se nadchl pro stará rádia?

To bylo na konci 60. let, když poprvé v televizi dávali seriál Hříšní lidé města pražského. Pan rada Vacátko měl v kanceláři dva předměty, které mě úplně okouzlily. Veliký telefon, takzvaný Velký pražský vzor, a rádio, kterému se pro jeho vzhled říká kaplička. Byl to typ Mende Weltsuper z roku 1932, dovoz z Německa. Soustavně sbírat rádia jsem začal, když mi bylo přibližně dvanáct let. První kousek, který jsem získal, byl Philips 964 AS zvaný Motýlek z roku 1934. Malé bakelitové rádio.

Škoda, že bylo jen z bakelitu, viďte?

Vůbec ne. Bakelitových rádií si někteří sběratelé cení výš než přístrojů v dřevěných skříních. Bakelit býval považovaný za luxusní materiál. Šlo to dokonce tak daleko, že některé firmy fládrovaly povrch dřevěných skříní svých přístrojů právě do podoby bakelitu. Úplný poklad je Telefunken 500 z roku 1932, který vyráběla přeloučská Radiotechna. Je to veliký přístroj, váží přibližně třicet kilo a skříň má vyrobenou z tenkého bakelitu. Stačilo neopatrné ťuknutí a bakelit se roztříštil. Navíc se tenhle typ výrobci příliš nepovedl, rádio se rozlaďovalo a lidé ho většinou reklamovali tak dlouho, až za něj dostali jiný přístroj. Sehnat ho dneska v neporušeném stavu, to je skoro zázrak. Mám ho, ale sháněl jsem ho dlouho.

A kde jste získal ten svůj první kousek?

V obchodě Elektra. Ten v Táboře býval na ulici 9. května naproti bance. Na začátku 70. let vyhlásili akci, že kdo si bude chtít koupit nové rádio a současně přinese nějaké staré, prodavač mu odečete za každou elektronku, kromě té usměrňovací, padesát korun. Za plentou tam měli regály až do stropu a na nich jedno starodávné rádio vedle druhého. Dneska by to byl sběratelský poklad. Hodná paní prodavačka mě tak dlouho pozorovala, jak ta rádia hltám očima, až mi řekla: „Ono se to sice nesmí, ale jestli chceš, nějaké si vyber.“ Na každém kusu bylo na cedulce napsáno, kolik korun za něj zákazníkovi vyplatili. Vybral jsem si právě toho Motýlka. Za stokorunu, v perfektním stavu. Dneska má cenu několik tisíc. A pořád hraje.

Existuje nějaký modrý Mauritius mezi rádii?

Těžká odpověď. Ve sběratelství rádií neexistují oficiální katalogy, jako je to třeba u známek. Můžeme se přibližně držet cen dosažených na aukcích, protože stará rádia jsou dneska regulérními starožitnostmi. Některé mohou stát stovku, těch je nejvíc, ale najdou se i přístroje za desetitisíce. Vždycky hraje roli obliba. A ta může být podmíněna časově i geograficky.

Podle čeho se má laik řídit, když najde starý přístroj?

Zjednodušeně se dá říct, že čeští sběratelé nejvíc uznávají rádia československých firem z první republiky. Největším pokladem jsou ranné výrobky kultovních firem, které u nás jako první vstoupily na trh s komerčními radiopřijímači. Určitě zbystřete, kdyby se vám někde dostal do ruky přístroj z 20. let značky Myslík – Hyršovský Zenit Přelouč, Radioslavia Praha nebo Telektra Olomouc. Výrobky z poloviny 20. let se většinou ani nepodobají krásným rádiím, na která jsme zvyklí z prvorepublikových filmů. Bývají to jen nenápadné černé skříňky se spoustou knoflíků s číselnými stupnicemi. Zvenčí skříňky bývají elektronky, které vypadají jako staré žárovky se zátavem nahoře. A jsou napájené z baterií. Zlatou dobou pro stará rádia jsou určitě 30. léta. Z tohohle období pochází nespočet cenných kousků. Tehdy vzniklo v Československu hodně malých firem vyrábějících radiopřijímače, z nichž některé brzy zanikly.

Mohla za to hospodářská krize?

Ta se radioprůmyslu skoro nedotkla. Bylo to vinou tvrdého konkurenčního prostředí. Rádio se totiž v té době stalo neuvěřitelně populárním fenoménem, který se v dnešních podmínkách dá srovnat snad jen s internetem. I když měli někteří lidé sotva na jídlo, o poslech rozhlasu se většinou ochudit nenechali. Od konce 20. let až po celá 30. léta v republice ročně vycházelo až 17 titulů odborných časopisů zaměřených na rozhlasové přijímače a jejich konstrukci. Zhruba od roku 1930 se náš radiotrh ustálil a byl velmi zajímavý, protože k nám pronikla řada světových výrobců. Například Philips si postavil v Praze na zelené louce fabriku. I způsob práce ve fabrikách na radiopřijímače měl své kouzlo. Existují o tom vzpomínky zaměstnanců přeloučské Radiotechny. Pracovní cyklus začínal v létě. Továrna zela prázdnotou, protože ženy a částečně i muži od pásů byli doma a starali se o svá domácí hospodářství. Pracovalo pouze konstrukční oddělení. Tam vyvinuli sérii přijímačů pro následující rok. Tehdy totiž každá firma každý rok přinášela na trh nový typ přijímače, jinak by ji konkurence převálcovala. Velké firmy nabízely v nové sérii nejméně čtyři typy přijímačů, od levného lidového až po luxusní salonní přístroje. Na podzim se pak vrátili dělníci do hal a vyrobili vzorkové série. Firma se jimi ihned prezentovala na pražském vzorkovém veletrhu. Tam uzavřela kontrakty s obchodníky. Nato rozběhli výrobu, která běžela až do začátku zemědělských prací. Potom dělníci zase odešli na svá políčka, zbytek výrobků doprodali obchodníci a firemní zástupci, zatímco konstruktéři už vymýšleli nové typy přijímačů pro další rok.

Takže podnikat v radioprůmyslu bylo tehdy výhodné?

Ano. Jako příklad uvedu firmu Empo. Původně to byla Severočeská továrna elektroměrů Emanuela Poppera v Čakovicích, kterému se podnikání vlivem krize začalo hroutit. V takové situaci ho jeho kamarád přesvědčil, aby přijal jako obchodní ředitelku mladou slečnu po studiích se zajímavými nápady. To bylo ve své době nevídané. Popper dívku přijal a ona ho přesvědčila, aby začal vyrábět rádia. Firma tedy rozšířila sortiment a začalo se jí velice dařit. Před vypuknutím války už byla třetím nebo čtvrtým nejdůležitějším výrobcem radiopřijímačů v republice.

Je možné dnes na tak staré rádio chytat vysílání?

Dá se to, ale já to nemám rád. Aby vám takové rádio hrálo, musíte do něj namontovat současné součástky, zejména kondenzátory. Jenomže pak už to přece není ten původní přístroj. Proto nepotřebuji, aby historické rádio fungovalo. Důležité je, aby v něm bylo všechno z doby jeho vzniku.

Existuje v naší republice muzeum specializované na rádia?

Bohužel ne. Je tu jen několik soukromých expozic. Poměrně obsáhlou sbírku historické elektrotechniky má Národní technické muzeum v Praze, ale velmi málo z ní vystavuje. Slušně zastoupenou sbírku má Technické muzeum v Brně.

Neuvažujete o svém muzeu?

Kdepak, já bych na to neměl čas, pro mě je to relax po práci. Pokud ale některé muzeum nebo vystavovatel potřebuje exemplář půjčit, rád vyhovím.

Co v současnosti sháníte?

Už mám většinu z tehdejších typů rádií a další kusy sháním hlavně proto, abych díky jejich původním součástkám mohl všechny typy zrestaurovat. Jeden skvost mi ale pořád uniká – Big Ben Luxus. Veliké a drahé gramorádio z roku 1936, vyráběla ho Radiotechna Přelouč. V Čechách dneska jen kolují zvěsti, že prý kdosi někde v nějaké staré vile tohle rádio má. A představte si, před rokem a půl se Big Ben Luxus objevil na aukčním serveru Aukro. Prodával ho starožitník ze severní Moravy. Byl jsem ochotný dát za něj opravdu hodně, radši ani nebudu říkat kolik. Jenomže se mnou o něj bojoval i jeden německý sběratel. Přišlo k poslednímu příhozu a on mě přeplatil. Mě to tak mrzelo! Psal jsem mu pak, jestli bych rádio od něj přece jen nemohl koupit. Nejdřív mě poslal do háje, ale před měsícem se ozval. Prý rádio nehodlá prodat ani vyměnit, ale jestli chci, ať se přijedu podívat. Chystám se tedy k němu a doufám, že se ten Big Ben Luxus jednou objeví v mojí sbírce. Bude to nejspíš běh na hodně dlouhou trať.

Text a foto Josef Musil Elnorsen

Vyšlo v Týdeníku Táborsko č. 28, 14. července 2010)

Týdeníky Táborsko, Milevské noviny, Písecké postřehy a Strakonicko najdete ZDE.