Hrad v Dobronicích u Bechyně a jeho legendy

DOBRONICE U BECHYNĚ - První zmínka o obci pochází pravděpodobně z roku 1220, kdy na místě dnešních Dobronic u Bechyně sídlil Jan, jehož otec Dobroň patřil podle některých zdrojů k rodu jihočeských Vítkovců. To však není úplně jisté, protože jméno Jan i jméno Dobroň bylo v té době docela hojně rozšířeno. Hrad tam byl postaven asi v první polovině čtrnáctého století a jako jeho majitel a možná i zakladatel je zmiňován Diviš z Dobronic. Jeho potomci vlastnili hrad do patnáctého století.

V roce 1455 hrad na krátko kupuje Oldřich z Rožmberka a v roce 1459 se dalším novým majitelem Dobronic stává Vít ze Rzavého. Roku 1469 Vít umírá, ale do té doby stačil z hradu udělat hlavní rezidenci rodu. Po jeho skonu tam sídlí i jeho synové Ondřej a Vít. Roku 1528 kupuje hrad rod Hozlauerů z Hozlau, jmenovitě Jindřich, Jiří a Volf. Janu Jiřímu Hozlauerovi byl hrad zkonfiskován v roce 1622.

Hrad byl později i ve vlastnictví řádu jezuitů a byl využíván jako letní působiště tohoto řádu, který měl své hlavní sídlo několik kilometrů odtud v obci Opařany. Pak hrad už jen chátral. Existují i zmínky o tom, že v roce 1790 úředníci nařídili demolici. Jestli skutečně proběhla, není zcela jasné, protože v roce 1882 nechávají zbytky hradu opravit hrabata z Paaru, která vlastnila dobronický statek od roku 1825.
 

V roce 1948 připadla dobronická zřícenina do rukou státu. Po roce 1972 byla na popud Okresního národního výboru v Táboře provedena její oprava, která je však dodnes považována za rozporuplnou.
 

Legenda o zlém mlynáři
 

V Dobronicích pod hradem stojí mlýn, který byl dost ošklivě poznamenán při povodních v roce 2002. Tehdy voda strhla část zdiva a také si vzala most přes řeku, jenž spojoval obě části obce. K mlýnu se vztahuje stará legenda o zlém mlynáři. Obecně vzato je v legendách často mlynář popisován jako pozitivní postava, která je veselá, usměvavá, rozdávající radost a dobrou náladu. Ovšem někdy je mlynář připodobňován k vládci, který má moc nad materiálním světem a je postavou rebelující proti víře v boha. Je vnímán jako padlý anděl, jenž se obrátil proti bohu a vládne materiálnímu světu.

Mnohem dále jde při popisování postavy mlynáře anglický básník William Blake, který ho srovnává s Knížetem Hvězdných Zástupů a nebeských kol. V jeho podání se mlynář stává jakýmsi ekvivalentem biblického satana. A toto přirovnání jako by bylo na míru ušito dobronickému mlynáři, o němž legenda říká jen to nejhorší. Zdejší mlynář se prý choval zle k lidem, kteří na jeho mlýně pracovali; jak se říká, „bral je na hůl“, neplatil jim za jejich odvedenou práci a dokonce je prý i týral.

Vrcholem všeho a zároveň pověstnou poslední kapkou bylo to, když při místní pouti zakázal mlynář své čeládce jít do kostela. Čeládka však zákazu svého pána nedbala, dala výpověď a do kostela šla. Mlynář začal proklínat boha i svou věřící čeládku a dokonce i celou církev svatou. A právě jeho rouhání se stalo osudným jak jemu, tak jeho mlýnu. Přesně v okamžiku, kdy kněz v kostele končil svou mši, se nad obcí objevila z ničeho nic velká mračna a z nich se na mlýn spustilo několik blesků. Následkem toho prý mlýn pohltil oheň, v němž uhořel i mlynář.
 

Dobronický Lhář
 

V řece Lužnici pod zříceninou dobronického hradu je kámen, kterému se již po léta říká Lhář. Jak Lhář, který byl postrachem vorařů v dobách, kdy se tudy plavilo dřevo, přišel ke svému podivnému jménu? Podle legendy, jež přecházela z generace na generaci, za to může čert, který přecenil své schopnosti. Legenda, která nejenže překračuje hranice táborského okresu, ale i naší republiky, vypravuje o tom, že čert (v některých mutacích legendy se uvádí ďábel či satan) uzavřel sázku s katolickým knězem z pražského Vyšehradu. Čert tvrdil, že než kněz dokončí svou mši, přenese sloup ze Svatopetrského chrámu (chrám sv. Petra ve Vatikánu, který je postaven nad hrobem apoštola Petra) na Vyšehrad. Cestu mu prý znesnadňoval sv. Petr (resp. jeho duch), a proto čertovi několikrát sloup upadl. Vždy ho prý zvedl a pokračoval ve své cestě. Když mu ale spadl v Dobronicích, už neměl sílu zbytek sloupu zvednout a nechal ho ležet v řece. Jelikož nedostál svému slibu, začalo se zbytku sloupu říkat Lhář. Kdyby tato legenda byla skutečně pravdivá, mohli by se Dobroničtí pyšnit, že mají ve své obci část vatikánského chrámu.
 

Dobronická nevěsta
 

Občas se omylem označuje jménem Lhář i skála, která se tyčí nad řekou. Legenda o prolhaném čertovi se vztahuje i k této skále. Ovšem skála má jiné jméno: Nevěsta. A jak jinak, i ona dostala jméno podle legendy o nešťastné lásce, která se vypravuje v několika mutacích. Na hradě prý žila krásná dívka a zamilovala se do mladého vojáka. Když měli milenci těsně před svatbou, byl mladík povolán do bitvy. Některé verze této legendy se zmiňují dokonce přímo o konkrétní bitvě na Bílé hoře, která se udála za třicetileté války. Než odešel mladík do války, pochopitelně si se svou milou, jak už to v legendách bývá, slíbil věrnost. Posel na koni však přivezl na hrad smutnou zprávu z Bílé hory – mladý voják v bitvě zemřel (některé mutace legendy tvrdí, že zemřel jako poslední voják v bitvě). Dívka po této zprávě skočila ze skály a zabila se.

Podobné legendy o nešťastné lásce a následné sebevraždě se váží k mnoha hradům i zámkům nejen v Čechách a na Moravě, ale například i v Rumunsku z dob vlády Vlada Tepese a tureckých nájezdů. Otázkou tedy je, zda-li legenda byla do Dobronic přenesena nebo je to jen shoda náhod a je skutečně původní, čemuž by mohla nasvědčovat informace o bitvě na Bílé hoře. Bitva se konala roku 1620. V té době patřil hrad rodu Hozlauerů z Hozlau. Pokud má legenda tedy svůj skutečný historický základ, muselo by se tedy jednat o dceru někoho z tohoto rodu.

Jaroslav D. Ptáček
 

Vyšlo v týdenících Táborsko, Milevské noviny, Písecké postřehy a Strakonicko 3. března 2010.

Jihočeské týdeníky najdete  ZDE.