Hana Jančíková: I na mě čekala plynová komora
SEZIMOVO ÚSTÍ – Ludmila Krejčová a Karel Goldstein se spolu seznámili ve 20. letech minulého století. Ludmila pocházela ze sedmi dětí a pracovala jako švadlena, Karel měl tři sestry a byl účetním. Oba bydleli v Táboře, a když se tam roku 1930 brali na radnici, v oddacím listě měla Ludmila napsáno náboženství římskokatolické a Karel izraelitské. O dva roky později se jim narodila dcera Hana. Ponechali ji bez vyznání a poradili jí, aby si později vybrala náboženství podle svého. V současnosti se Hana Goldsteinová jmenuje Jančíková, je jí 77 let, bydlí v Sezimově Ústí a svůj volný čas věnuje připomínání památky nejen svého otce, ale i všech ostatních táborských Židů. Je spoluzakladatelkou občanského sdružení Hadasa Tábor a organizátorkou jeho akcí.
Máte sourozence?
Jsem jedináček. Všechno ale mohlo být jinak. Táta hodně toužil žít v Palestině. Mamince se ten nápad líbil a společně se domluvili, že pokud se jim po svatbě narodí kluk, odstěhují se do židovské pravlasti. Po svatbě maminka čekala dítě, ale začaly jí otékat nohy, měla totiž nemocné ledviny, a lékaři jí provedli interrupci. Až pak jsem se narodila já – holka. A do Palestiny se nejelo.
Proč se v poslední době vzmáhá popírání holocaustu? Vždyť co se stalo za války, je dostatečně známé…
Bohužel není. Za čtyřicet let totality se u nás o holocaustu mluvilo mlhavě. Uváděly se počty zavražděných Židů, mluvilo se o nacistické brutalitě, ale pro tehdejší ateistickou vládu byl problémem judaismus samotný. Náboženství neměl minulý režim rád. Všichni přeživší Židé byli po válce shrnuti pod Svaz politických vězňů a název té organizace se pak různě proměňoval. Já se kvůli tomu s tátou občas hádala. Říkala jsem mu: „Prosím tě, jaký ty jsi byl politický vězeň? Vždyť jste byli vězněni z rasového důvodu. Copak ty malé děti, které musely jít do plynu, byly političtí pracovníci?“ Ale taková byla doba. Nejvíc vyzdvihovali komunistický odboj, zatímco o Židech se skoro nemluvilo.
Teď přece televize pořady o holocaustu uvádí…
A ve velikém množství. Jenomže z jejich uvádění se už stává rutina. Informací jde z obrazovky paradoxně tolik, že je těžko může někdo osobně procítit. Myslím, že mládež se na to ani příliš nedívá, ono ji to nebaví. Navíc si lidé říkají, proč se máme pořád dívat na to staré násilí? Máme jiné starosti.
Setkala jste se někdy s popíračem holocaustu?
Ano a nejednou. S lítostí musím říct, že to byli dokonce moji vrstevníci. Říkali mi třeba: „Plynové komory? To přece není pravda. Židi umírali jen hlady. A vůbec, vždyť do těch transportů šli docela pokojně…“ Ať si tihle staří lidé klidně svoje názory odnesou i do hrobu. Mě hlavně děsí mladí neonacisté. Kde se jejich ideologie bere, opravdu netuším. Snad je to i tím, že dneska je v módě Hitler, vychází o něm spousta knížek a ne ve všech ho odsuzují. Pro někoho se tak může znovu stát idolem.
Jak tedy lidi poučit?
Osobním svědectvím. Jenomže přímých pamětníků už je hodně málo a každým rokem ubývají. I já se snažím dělat pro děti přednášky a besedy. Ukazuju jim skutečné věci z války, třeba tátovu židovskou hvězdu anebo peníze, které platily jen v Terezíně, a děti si na všechno můžou sáhnout. Dokážou se pak ztotožnit s pocity člověka, který z ničeho nic nesměl chodit po hlavních ulicích, nesměl se projít v parku, musel odevzdat domácí zvířata, nesměl navštívit kino, divadlo, plovárnu a tak dále, a to jen proto, že mu někdo přiřkl nálepku podřadného tvora.
Na co se děti nejčastěji ptají?
Jestli jsem Židovka. Jsou překvapené, když jim povím, že se za Židovku nepokládám, protože Žid byl jen tatínek a u nás doma se ani židovské zvyky nedržely. Slavili jsme Velikonoce a Vánoce jako většina ostatních. O Mikuláši jsem chodila s dětmi převlečená za čertici a byla jsem tak dravá, že mě do některých domácností ani nechtěli pustit, protože se mě báli. Podle norimberských zákonů jsem židovská míšenka prvního stupně. Kdyby válka trvala déle, musela bych asi taky nosit židovskou hvězdu a stejně bych pak skončila v plynové komoře.
Jakou máte náboženskou víru?
Žádnou. Je sice pravda, že jsem se ve svých osmašedesáti letech stala členkou Židovské obce Plzeň, ale to je hlavně z kulturních důvodů a abych se přihlásila k rodovému odkazu mého táty. Obdivuju všechny, kdo víru mají. A nejvíc Židy, kteří přežili třeba Osvětim, a na Boha nezanevřeli. Vzpomínám si, že jako malá holka jsem za bouřky ráda sedávala na schůdku u vrat, dívala jsem se na blesky a moje babička z maminčiny strany mi vždycky hrozila: „Pánbu tě potrestá! Co mu koukáš do oblohy?“ Já namítala: „Ale babi, to je jenom fyzika.“ Stejný názor mám dodnes. Věřím jen tomu, že jsme součástí přírody a jenom příroda nás ovlivňuje.
Co připravujete nového?
Knížku o táborských Židech, zaměřenou na období druhé světové války. Budou v ní i zápisky mého táty. Jsou plné dokumentární bezprostřednosti. Táta byl od ledna 1945 vězněný v koncentráku v Terezíně, odtud 5. května utekl a prožil pražské povstání. Poslechněte si, jak popisoval jeho konec: „Vidíme Němky, bosé, pomalované a ověnčené hákovými kříži, jak musí odklízeti barikády, zametati ulice, tu a tam dostanou kopanec. Dále vidíme, jak fackují ty, kteří drželi s Němci. Vlajkaře tu a tam věší. Vidíme, jak pečou gestapáka – mezi reprezenťákem a Elkou na Revolučním náměstí. Také slyším, že je pečou i jinde. Ten, kterého jsme viděli, vyloupal oči a uřezal uši deseti dětem ještě dnešního dne kdesi v krytu a při tom byl dopaden. Také jinde jsou trestáni za hanebné činy, jichž se napáchali dost. Je to nezbytné, jinak by Němci za pár let vyvolali novou válku.“
Proč byl váš otec deportován až na sklonku války?
Protože žil ve smíšeném manželství. V Německu nacisté nutili árijce, aby se rozvedli se svými židovskými partnery. V Protektorátu Čechy a Morava by to pro Němce byla zbytečná práce. Počítali s tím, že jakmile vyhladí Židy, přijdou po nich na řadu Slované. Táta naši rodinu musel opustit koncem září 1944, a než ho odvezli do Terezína, byl internovaný v Hagiboru.
Co je to Hagibor?
To bylo za první republiky židovské sportovní centrum v Praze. Za války tam na hřišti postavili dřevěné baráky, areál oplotili a udělali z Hagiboru internační pevnost. Židé tam normálně pracovali. Například táborská slídárna měla v Hagiboru svoji filiálku. Můj táta tam byl zaměstnaný v kuchyni.
Směli jste ho navštívit?
Na Vánoce 1944 jsme k tomu dostali povolení. Jela jsem tam s maminkou. Dlouho jsme s ostatními čekaly před ohradou, než na nás přijde řada, protože esesáci dovnitř pouštěli návštěvy po jednom nebo po dvou. Pro nás všechny byla ta návštěva krátká, a tak se maminka s tátou domluvili, že se tajně potkáme ještě jednou, až následující den pojede táta do města nakupovat maso pro kuchyň. Na nákupy totiž chodili bez dozoru. Maminka měla v Praze vdanou sestru a u té jsme přespali. Druhý den jsme se s tátou setkali. Jeho kolega vyřizoval nákup a my se procházeli po ulici. Maminka se zavěsila na tátovu paži, aby nebylo vidět jeho židovskou hvězdu a takhle jsme prožili krásnou půlhodinku. Pak jsme se rozloučili a maminka a já jsme se vrátily k tetě. Ani ne za hodinu u dveří zvonil příslušník wehrmachtu. Měl s sebou českého četníka. Přišli kvůli udání, že teta skrývá v bytě Žida, který utekl z Hagiboru. Maminka z toho na místě omdlela. Strejda dal wehrmachťákovi duchaplně cigarety a provedl ho bytem. Dopadlo to dobře a oficíři po chvíli odešli. Kdo nás udal, to už dneska nezjistím, ale pořád si na ty tísnivé chvíle pamatuju.
Proč se vlastně ve věci Židů tolik angažujete?
Beru to jako splátku dluhu příbuzným mého táty, kteří zahynuli v Osvětimi. Kdybych jejich památku nepřipomněla já, nepřipomněl by ji už nikdo. Podobně je to i s ostatními Židy. Málokterý měl štěstí, že se dožil osvobození a mohl předat svědectví. A tak to v Táboře za místní židovské společenství dělám já.
Text a foto Josef Musil Elnorsen
Vyšlo v Týdeníku Táborsko 5/2010, 3. února 2010.
Jihočeské týdeníky najdete ZDE.