Eva Červená: Viděla jsem hořet Palacha
TÁBOR – Farářka Církve československé husitské Eva Červená (57) se narodila v Náchodě ve východních Čechách. Po absolvování teologického studia a vysvěcení na kněze působila v Mladoticích, poté v Mirovicích a od roku 1994 ve Sboru Božích bojovníků CČSH v Táboře, kde slouží dodnes. Před čtyřiceti lety se stala svědkem události, na kterou nikdy nezapomene.
Vybavíte si, co jste dělala 16. ledna 1969 chvíli předtím, než se zapálil Jan Palach?
Jela jsem zrovna do Nuslí na biblickou hodinu. Bylo mi osmnáct, studovala jsem prvním rokem na pražské Husově československé bohoslovecké fakultě. V rámci studia jsme se účastnili takzvaných náslechů, při kterých jsme se aktivně zapojovali do života některých náboženských obcí v Praze. Chvíli předtím, než se zapálil Palach, jsem na Václavském náměstí vystoupila z tramvaje ze směru Dejvice a čekala na tramvaj do Nuslí. Tehdy byla na Václaváku zastávka tramvaje. Shodou okolností jsem se při čekání dívala právě na budovu Národního muzea. Upoutalo mě rozstřílené průčelí. Přemýšlela jsem o tom, jaká je to krásná budova a jaký má pro náš národ význam. Doslova jsem si říkala: Panečku, ti Rusáci to muzeum loni pěkně zřídili... Nad fontánou, která se nachází před schody k muzeu, parkovalo auto podobného typu jako avia. Poblíž auta, nahoře na schodišti před vstupními dveřmi do muzea, stáli tři lidé a bavili se spolu. Pomyslela jsem si, že všichni patří k té dodávce a něco opravují. Pak jsem asi tak na minutu sjela očima jinam, a když jsem se podívala zpátky, místo tří lidí už tam stál jen jeden člověk. Druzí někam odešli. A najednou ten člověk začal hořet. Od hlavy až k patě jedním velkým plamenem. Ruce měl při tom nad hlavou. Lekla jsem se a hned jsem měla potřebu nějak pomoci. Stejně jako všichni na Václaváku, kteří si muže všimli. Běželi jsme k němu a chtěli jsme ho uhasit. Měl pořád ruce nad hlavou, seběhl z pravého schodiště od muzea – z mého pohledu zleva – a něco křičel. Sbíhal na hořejší část Václaváku a vlály za ním metrové plameny jako prapory. Do obličeje mu nebylo vidět. Byl úplně obalený ohněm.
Co křičel?
Nerozuměli jsme mu. Dnes vím, že se asi snažil křičet svoje poselství, ale v té chvíli, jsem si myslela, že křičí jen nějaká slova v šoku. Musel trpět nepředstavitelnou bolestí. Tam, kde dnes vede na horní části Václaváku silnice, byly tehdy tramvajové koleje. Tam jsme hořícího muže téměř dostihli, ale on nám uhýbal, kličkoval mezi námi a křičel. Brzy už to byl jen křik bolesti. V té chvíli na Václavák přijížděla tramvaj odshora od Vinohrad. Měla číslo 1. Tramvaják vytřeštil oči, zastavil a vyběhl z tramvaje. Zároveň si duchaplně svlékl šedý pracovní kabát hubertus. Dostihl hořícího muže a kabát mu hodil přes hlavu. Skupinka lidí okolo podrazila muži nohy. Zavinuli ho do kabátu a kouleli po zemi, až uhasl. Mezitím někdo zavolal sanitku. Záchranka přijela během chvilky. Okamžitě popáleného muže přikryli. I když jsem stála blízko, tvář už jsem nezahlédla. Naložili ho do sanitky a odvezli. Stáli jsme tam úplně konsternováni. Mohlo nás být tak sedmdesát až sto. V hloučcích jsme se bavili o tom, co asi bylo příčinou tak strašné události. Lidé převážně usuzovali, že ten člověk byl buď opravář a u muzea svařoval autogenem anebo že procházel okolo a od autogenu se vznítil.
Nikoho nenapadlo, že by se mohlo jednat o protestní čin proti politické orientaci státu?
V tu chvíli ne. Vždyť ten člověk u sebe neměl žádný transparent a jeho křiku nebylo rozumět. První asociace, která mně osobně proběhla hlavou, byla myšlenka na koncentrák. Když totiž muž hořel a také když jsme ho potom obstoupili uhašeného, cítili jsme silný zápach spáleného masa. Já sice válku nezažila, ale ihned mě napadlo, že takhle to asi bylo cítit, když v koncentráku pálili lidi. A že to muselo být něco strašného. Od té doby, když musím v Praze procházet přes Václavák, vždycky chodím jen spodní částí. Okolo muzea jdu jen tehdy, když je to opravdu nezbytně nutné a pořád tam cítím zápach spáleného masa a v duchu vidím hořícího muže.
Dojela jste tehdy do Nuslí?
Ano, ale byla jsem tak rozrušená, že si tu cestu ani nepamatuji. Vybavovaly se mi další asociace: upálený mistr Jan Hus, inkviziční upalování nešťastníků odsouzených za čarodějnictví… Vciťovala jsem se do hrůzy, kterou ti lidé museli vytrpět. Když jsem přišla do nuselského společenství, bylo mi špatně, třásla jsem se jako sulc a opakovala jsem: „Já viděla, jak na Václaváku chlap hoří jako Jan Hus, hořel od hlavy až k patě a něco křičel…“ Sestra Durchánková, manželka místního faráře a pozdějšího biskupa naší církve, mi říkala: „Evo, opravdu jsi viděla hořícího člověka? Nezdálo se ti to?“ Nikomu se nechtělo věřit, že něco tak hrozného by se mohlo přihodit.
Kdy jste se dozvěděla, že se jednalo o protestní čin?
Dalšího dne. Jakmile jsme se dozvěděli, že to nebyla ani nešťastná náhoda ani sebevražda, ale krajní, mučednická oběť za ideál svobody, hned ten čin v tehdejší společenské atmosféře dostal ohromný význam. Už 18. ledna se za Palacha modlil patriarcha naší církve dr. Miroslav Novák při společném ekumenickém shromáždění ve vinohradském katolickém chrámu Nejsvětějšího srdce Páně. Byla to velmi průrazná a zároveň odvážná akce. Následujícího dne Palach zemřel, byla odlita jeho posmrtná maska a ta pak byla vystavena u fontány před muzeem. My všichni tehdejší vysokoškoláci z Prahy jsme utvořili tryznový průvod, který kráčel od Filozofické fakulty, přes Staré Město na Václavák. Náměstí jsme obešli jednou stranou k muzeu, tam jsme se poklonili a položili věnce, a druhou stranou náměstí jsme odcházeli. Pak se také ustanovil výbor vysokoškolských studentů, kteří za Palachovy ideály drželi protestní hladovku. Naši fakultu v ní zastupovali Oldřich Vít a Hana Benešová. Z příkazu vyšších míst ale hladovku museli ukončit. Všichni, kdo hladovku drželi, se sice ocitli v hledáčku státní moci, ale po ukončení studia jim bylo umožněno vykonávat duchovní službu. Sledováni jsme byli ale všichni. Když jsem v roce 1973 završila studium na fakultě a měla nastoupit do služby, dostali všichni z našeho ročníku k podpisu podivný dokument. Měli jsme potvrdit, že jsme se neúčastnili žádného dění během palachiády. Ale podepsat nám to dali právě proto, že jsme se toho účastnili, vždyť se tam i filmovalo! A tak jsem tedy napsala, že jsem byla zrovna nemocná a ničeho se neúčastnila.
Měla jste při tom vnitřní dilema, zda potvrdit něco, co není pravda?
Jen v první chvilce. Pak jsem si uvědomila, že je to něčí alibistická šaškárna, která pro svou absurditu nemá vůbec žádný význam. Kromě jediného: že dostanu státní souhlas k vykonávání duchovní služby, o níž věřím, že mě k ní pozval Pán Bůh. A tak jsem dokument podepsala, čímž jsem neuškodila vůbec nikomu a ani sobě, protože odkaz Palachova činu už jsem měla jak v mysli, tak v srdci. Taková nesmyslná prohlášení musely po absolvování studia podepisovat všechny vysokoškolské ročníky, které se v roce ’69 teoreticky mohly palachiády účastnit. To ale v žádném případě nemohlo Palachův odkaz vymazat. Našemu národu uskutečnění některých věcí trvá občas dlouho, ale nakonec seménko naděje vždy vzklíčí a nese své ovoce. Zrovna tak to bylo o Palachovu týdnu, kterým začal rok 1989, jenž pak vyvrcholil Sametovou revolucí.
Po Palachovi se brzy upálili další lidé. Myslíte, že to bylo nutné?
Nebylo. Palach svou obětí jasně národu vzkázal, k jakým ideálům se má začít upínat ve znovunastupující totalitě. Jeho čin vybízel k houževnaté práci za uskutečnění těchto ideálů. Způsob své mučednické smrti zvolil proto tak krutý, aby se na to tak snadno nezapomnělo a jistě k tomu potřeboval velikou odvahu. V jeho odkazu není nic, co by nabádalo, aby se upalovali další lidé.
Co byste řekla člověku, který by se vám svěřil, že se chce upálit proto, že nesouhlasí se stavem současné společnosti?
Modlila bych se s ním, aby přišel na to, že dnes sice pro mnoho lidí není jednoduchý život, ale situace je docela jiná než před čtyřicet lety. Obětováním života by zahodil mnoho příležitostí, které na něj jistě čekají. Snažila bych se ho přesvědčit, aby se spřátelil s dobrými a tvořivými lidmi, kteří chtějí naši společnost měnit k lepšímu a aby se do takové práce naplno zapojil. Budoucnost totiž dává Bůh do rukou každému.
Text a foto Josef Musil Elnorsen
Vyšlo 14. 1. 2009 v Týdeníku Táborsko 2/2009.
Jihočeské týdeníky najdete ZDE.